Novinář Ferdinand Peroutka se zamýšlí nad tím, proč si pováleční komunisté pro vytvoření legendy nevybrali spisovatele Vladislava Vančuru, ale Julia Fučíka, který nebyl tak známý. „Je vždy dobře, jestliže symbol je také fyzicky hezký.
Ale Vančura byl nepříjemně holohlavý a Fučík měl černé, kučeravé vlasy, snědou pleť, jiskřivé oči a byl krásný jakousi cikánskou krásou.“
Reportáž psanou na oprátce píše Julius Fučík (1903-1943) v Pankrácké věznici roku 1943. Český příslušník SS Alois Kolínský mu zajišťuje technické podmínky – papír, tužky a přechodný úkryt rukopisů.
Spolupracuje i Jaroslav Hora, český dozorce na Pankráci a příslušník protektorátní policie. Pomáhá vynášet rukopisy. Většina ze 167 lístků přečká válku u jeho sestry na venkově, zavařená ve švestkovém kompotu.
Některé lístky jsou ukryty u jiných spolehlivých osob, které o sobě nevědí. Poválečným editorům se dostávají do rukou delší dobu. Tím komunisté vysvětlují rozdíly v textu jednotlivých vydání.
Gusta hlídá text
Fučíkova manželka Gusta nedovoluje během svého života nahlédnout do rukopisu nikomu cizímu. V letech 1945 – 1947 pracuje jako redaktorka nakladatelství Svoboda. Kontroluje vydávaný text, osobně rozhoduje o jeho podobě.
Proto se jednotlivá vydání liší, jsou v nich vynechány nebo přidány odstavce, věty a jména. Cílem je vytvořit dokonalý obraz hrdiny, který odolává všem lákadlům i mučení.
KSČ si vytváří ideálního odbojáře, který má vyzdvihnout komunistický odboj nad nekomunistickým. O možnosti vydat celý text Reportáže se jedná v roce 1968, ovšem vše zhatí srpnové události.
Po Gustině smrti 25. března 1987 je rukopis majetkem Muzea Julia Fučíka a veřejnosti zůstává nepřístupný. Teprve roku 1990 ho zkoumají odborníci. V pořadí 32. vydání (r. 1995) je poprvé necenzurované.
Nezradil, jen prozradil
Části Reportáže, v nichž na sebe Fučík prozrazuje, že při výsleších gestapa podléhá mučení a mluví, jsou z cenzurovaných vydání vypuštěny. Fučík v nich zdůrazňuje, že svými přiznáními nikomu neubližuje.
Podle historiků Františka Janáčka a Aleny Hájkové, kteří po roce 1989 porovnávají protokoly z výslechů, nejsou Fučíkovy informace podnětem k rozsáhlému zatýkání v komunistickém odboji během 2. světové války.
Ferdinand Peroutka, vězněný tehdy gestapem na Pankráci k tomu říká: „Nezradil, jen prozradil.
Buď jeho bohémské nervy byly příliš slabé, aby dlouho snesly mučení, nebo tohoto milovníka života pojala divoká touha, že přece snad může zůstat naživu, a zaplatil za to. Nikdo se nemá dělat přísným soudcem nad situací, ve které sám nebyl.“
Reportáž jako biblické podobenství
Zajímavý pohled na Fučíka a jeho Reportáž publikuje po roce 1989 profesor slavistiky z Pensylvánské univerzity Petr Steiner. Podle něj se Fučík stylizuje do role Ježíše Krista, který líčí pravou ideologii.
„Podíváme-li se z tohoto hlediska na Reportáž, vidíme, že události z Fučíkova života podané v prvních čtyřech kapitolách nápadně odpovídají příběhu Kristova úmrtí a zmrtvýchvstání v evangeliích.“ Dodává, že příslušná náboženská symbolika je nahrazena komunistickou (velikonoce – 1. máj atd.).
Steiner upozorňuje i na podobu příběhů z Reportáže s biblickými obrazy. Fučík je v roli Ježíše – sociálního aktivisty.
Nejpřekládanější a nejvydávanější česká kniha
Reportáž psaná na oprátce je nejpřekládanější a nejvydávanější českou knihou. Do roku 1996 vychází po celém světě 330 vydání (40 u nás), přeložena je do 80 jazyků.
Existují jazyky, v nichž jedinou knihou, přeloženou z češtiny, je Fučíkova Reportáž. V roce 1990 se v Praze schází mezinárodní konference, která řeší nejasnosti kolem knihy i autora. Například pravost rukopisu.
Mnozí pochybují, jak Fučík mohl ve vězeňských podmínkách napsat tak rozsáhlý text. Zazní úvahy, zda nejde o podvrh jeho ženy Gusty. Pracovníci Kriminalistického ústavu provádějí výzkum. Potvrzují, že texty skutečně píše Fučík vlastní rukou:
„Pisatelem zkoumaného rukopisu „Reportáž psaná na oprátce“ je Julius Fučík.
Na předložených 167 listech rukopisu nebyly zjištěny žádné mechanické nebo chemické pozměňující zásahy nebo textové opravy a vpisy (mimo oprav provedených autorem),“ zní závěr odborného posudku z 27. června 1990.
