Koncem 30. let řada demokratů po celé Evropě viděla ve Francii jedinou možnou hráz proti rozpínavé politice nacistického Německa. Ukázalo se však, že vnitřně slabá a rozpolcená Francie byla vůči Hitlerovi zcela bezmocná.

Vše vyvrcholilo v roce 1940, kdy se pod tlakem německých vojsk francouzská branná moc zhroutila během pouhých šesti týdnů. Jedním z nejviditelnějších symbolů francouzské slabosti se stal politik Pierre Laval.

Ministerským předsedou se 10. května 1940 v Londýně stává Winston Churchill (1874–1965). Hned musí řešit zásadní problém, z druhého břehu kanálu La Manche přicházejí znepokojivé zprávy o invazi nacistů do zemí Beneluxu a Francie. Zatímco Churchill se snaží udržet si klid, francouzští představitelé kolabují.

Jedním z nich je i Pierre Laval (1883–1945), kdysi oblíbený politik. Už v roce 1925 se stal poprvé členem vlády na postu ministra veřejných prací.

Krátce poté si zažil svůj první skandál, když se mu záhadným způsobem rozrostl majetek a byl obviňován, že své bohatství čerpá z veřejných prostředků.

Přesto Laval obratně politicky tančí a v době vrcholící hospodářské krize se v roce 1931 stává francouzským premiérem.

Není bez zajímavosti, že ve svém vládním týmu má i prvního ministra tmavé pleti v historii Francie Blaise Diagneho (1872–1934), pocházejícího ze Senegalu.

Nutno podotknout, že Francie pod Lavalovým vedením zvládala krizi lépe než třeba Německo nebo Československo. Laval získal nemalý věhlas, a časopis Time ho v roce 1931 dokonce vyhlásil osobností roku.

Ovšem výběr tohoto magazínu neznamená vždy pochvalu, koncem třicátých let zvolil osobností roku Hitlera i Stalina, v moderní době si pak tento titul odnesl třeba Vladimir Putin.

Lavalovým snem bylo nastolení trvalého míru v Evropě. Jenže to bylo v okamžicích, kdy značnou část Evropy ovládaly krvelačné a autoritativní sklony, nemožné.

I proto se Laval pustil do diplomatických jednání, která by kolem Francie vytvořila svazek spřátelených států.

V roce 1935 tak byla podepsána spojenecká dohoda mezi Francií a SSSR. Zůstalo však jen u slov, k žádným konkrétním dohodám nedošlo, stejně jako v případě československo-sovětské smlouvy.

Francie už v té době byla ve vleku Velké Británie a Londýn preferoval politiku pacifismu a usmiřování protivníků ústupky (tzv. appeasementu).

Laval Angličany v lásce neměl, zvláště po aféře, kdy se na veřejnost dostal tajný plán na rozdělení Habeše (Etiopie), na kterou zaútočila fašistická Itálie.

Plán Laval připravil společně  s britským ministrem zahraničí Samuelem Hoarem a jeho účelem mělo být uspokojení Itálie, přičemž na veřejnosti francouzská vláda a sám laval vystupoval proti italské agresi.

Sázka na mír Lavalovi nevyšla, 1. září 1939 německá armáda překročila polské hranice.

Francie a Velká Británie velmi neochotně vyhlašují Německu válku. Jejich letectvo se však zmůže jen na shazování letáků na německá města. Když 10. května 1940 Německo zaútočí na západní frontě, je Francie ztracena.

Francie byla na kolenou. Velká část země, její tři pětiny, zůstala pod okupační správou, jihovýchod Francie si udržel jistou míru autonomie. Vedoucím přestavitelem země se stal bývalý voják Philippe Pétain (1856–1851).

Vláda přesídlila do lázeňského města Vichy.  Ani Laval nezůstal bez funkcí. V červnu 1940 jej Pétain jmenoval předsedou vlády. Zpočátku Francouzi přijali nového premiéra s radostí, pamatovali si jeho protinacistické názory z předválečných let. Nicméně naděje do něj vkládané Laval zklamal na celé čáře.

Nejvíce se přimknutí k Německu projevilo v židovské otázce. Vichystický režim přijal v letech 1940 a 1941 antisemitské zákony, tzv. Židovské statuty (Statuts de Juifs), které definovaly židovství jako rasu a omezovaly občanská práva Židů.

První status z 3. října 1940 stanovil, že za Žida je považován každý, kdo má tři prarodiče židovské rasy, nebo dva a žije zároveň v manželství s partnerem židovského původu.

Začátkem června 1941 byl vydán tzv. Druhý status, který vymezil pojem „položida“. Oba zákony znamenaly vyloučení Židů z veřejného života a mnoha zaměstnání: školství, armády, politiky a sdělovacích prostředků.

Zároveň dávaly policejním prefekturám oprávnění zavírat Židy do internačních táborů.

Protiněmecké nálady samozřejmě ve Francii sílily. Zvláště, když premiér Laval odevzdal do rukou nacistů nemalé zásoby zlatých francouzských rezerv. To bylo příliš i na Pétaina, který Lavala nechal odvolat.

Ten se poté vrátil do Paříže, kde však pocítil nenávist ze strany obyčejných Francouzů. Dvakrát na něj byl spáchán neúspěšný atentát.

V roce 1942 se Laval vrací do vlády. Přesto, že situace na bojištích se pomalu mění ve prospěch protinacistické koalice, Laval sebevědomě prohlašuje:

„Nic mě nedonutí odstoupit od politiky spolupráce s Německem, protože právě to je v životním zájmu Francie.“ A nechá odeslat tisíce Francouzů do Německa na nucené práce výměnou za návrat několika francouzských zajatců.

V červenci 1944 se spojenci vylodí v Normandii a postupují do francouzského vnitrozemí. „Nejste ve válce, nesmíte se účastnit bojů,“ apeluje Laval na Francouze. Pochopitelně, že marně.

V srpnu 1944 vypukne v Paříži povstání a 24. srpna do města vkročí i jednotky svobodných Francouzů, které se přeplavily z Británie. Laval, Pétain a další činitelé vichystického režimu prchají do Německa.

Když americká vojska začnou obsazovat i samotné Německo, Laval na poslední chvíli utíká do frankistického Španělska. Ovšem, není mu to nic platné, madridský soud jej na žádost Francouzů vydává do Paříže. Před soud usedá společně s Pétainem. Obžaloba?

Spiknutí proti bezpečnosti státu a kolaborace s nepřítelem. Laval je odsouzen k smrti a patnáctého října 1945 postaven před popravčí četu…