Jindřich IV. Navarrský z rodu Bourbonů je vychováván jako budoucí dědic Navarrského království, které mu také po smrti matky Jany III. v roce 1572 spadne do klína. Jeho ambice ale míří mnohem dál. Chce sáhnout i po významnější, francouzské koruně.

Cesta k ní ale rozhodně nebude jednoduchá – Jindřich IV. Navarrský (1553–1610) je totiž protestant. Ve Francii už od 60. let 16. století probíhají urputné boje mezi katolíky a hugenoty.

Královna Kateřina Medicejská (1519–1589) se neustále snaží o smír mezi oběma znepřátelenými náboženskými tábory, ale marně. Až po sjednání mírové smlouvy 8. srpna 1570 v Saint Germain se zdá, že by se vyhrocená situace mohla uklidnit.

Hugenoti mohou od této chvíle sloužit svoje mše na vybraných místech v zemi. Celkem jich je 24. Navíc kontrolují čtyři důležité francouzské pevnosti včetně La Rochelle. „Žijme spolu jako bratři, přátelé a spoluobčané,“ vyzývá převratný dokument.

Nový smír má navíc 18. srpna 1572 stvrdit i sňatek protestanta Jindřicha IV. Navarrského s Kateřininou dcerou, katoličkou Markétou z Valois (1553–1615).

Velké naděje na získání francouzské koruny si Jindřich ale v tuto chvíli dělat nemůže, i když si bere královskou dceru a je přes devět minulých generací příbuzný s francouzským panovníkem Ludvíkem IX. Svatým (1214–1270). Markéta má totiž v době svatby tři bratry, kteří jsou přímými následníky trůnu.

Chvilkový triumf

Svatební veselí se promění v krvavá jatka. Během oslav je zraněn protestantský vůdce Gaspar de Coligny (1519–1572). „Hugenoti to nenechají bez pomsty,“ míní Kateřina a pravděpodobně se rozhodne zaútočit jako první.

Zburcovaní katolíci v noci z 23. na 24. srpna 1572 napadnou nejprve admirála Colignyho. Ubodají ho a tělo svrhnou z okna. Následně se vydávají na vražednou pouť Paříží. Umírají další protestanté.

„Je těžké říci, kolik jich zahynulo, ale jednalo se nejméně o 3000 lidí v Paříži a několikrát více obětí v celé Francii,“ uvádí současný britský historik Stephen Tomkins. Kateřina jako královna-matka tím ale příliš nezíská.

„Po chvilkovém triumfu Kateřiny Medicejské, domnívající se, že smrtí protestantských vůdců je uťata hlava celé straně, po blahopřáních katolických mocností (včetně Španělska) a blahopřání papežově nastupuje hořké rozčarování,“ popisuje situaci francouzský historik Georges Livet (1916–2002). Masakr vejde do dějin jako bartolomějská noc.

Následníci umírají

O dva roky později umírá na tuberkulózu král Karel IX. (1550–1574). Na trůn místo něj nastupuje další z Jindřichových švagrů Jindřich III. (1551–1589).

„Při své korunovaci jsem přísahal, že zde strpím jenom jedno náboženství, a to katolické,“ prohlašuje nový panovník.

Když o deset let později umírá na malárii jeho mladší bratr František, vévoda z Anjou (1555–1584), zůstává Jindřich III. posledním mužským příslušníkem vládnoucí dynastie Valois.

Vzhledem k jeho přinejmenším diskutabilní sexuální orientaci se zdá velmi nepravděpodobné, že by ještě zplodil dědice, tudíž novým následníkem trůnu by nyní měl být Jindřich Navarrský. „Ten kacíř?

Nikdy!“ Nemůže to však katolík Jindřich III. přenést přes srdce a tzv. Namurským ediktem vylučuje svého švagra a Markétina manžela z následnictví francouzského trůnu.

Rivala vezme na milost

Při představě protestantského krále ve Francii se otřásají nevolí také španělští Habsburkové a v Paříži si přikládají vlastní polínko do ohně. I kvůli nim Jindřich III. roku 1585 nejspíš vydává zmíněný dokument. „Jindřich Navarrský je zbaven veškerých práv.

Bulou z 9. září ho Sixtus V. (papež – pozn. red.) zbavuje království navarrského a pochopitelně i práva na francouzskou korunu,“ líčí události Livet. O slovo se nyní hlásí vůdce Katolické ligy Jindřich I. de Guise (1550–1588).

I on by rád usedl na francouzský trůn. Chce ovládnout Paříž. Jindřich III. zvolí jednoduchou cestu, jak se soka zbavit. 23. prosince 1588 nechává vévodu de Guise zavraždit. Okamžitě si tím ale znepřátelí všechny katolíky v zemi. Paříž před ním zavírá své brány.

Najednou je mu dobrý i odvěký rival. Na pomoc si král povolává právě Jindřicha IV. Navarrského. Společně metropoli oblehnou.

Paříž stojí za mši

Za vraždu vévody de Guise Jindřich III. zaplatí krutou daň. 1. srpna 1589 se pod záminkou s falešnými listinami ke králi přitočí dominikánský mnich Jacques Clément (1567–1589) a v nečekané chvíli mu probodne břicho.

Umírající panovník ještě stihne za svého nástupce označit muže, kterému právo na francouzský trůn původně upřel. Než následující den Jindřich III. vydechne naposledy, Francie zná svého nového panovníka. Je jím Jindřich IV. Ovšem francouzští katolíci zuří.

Katolická liga nového krále ještě notně potrápí, než ji vojensky zlomí. Čím dál víc si Jindřich IV. uvědomuje, že aby byl králem všech Francouzů, musí se přizpůsobit většině. A ta je samozřejmě katolická.

„Jako hlava navarrského rodu byl Jindřich hugenot, jako francouzský král ovšem shledal, že je nutné, aby přijal katolicismus,“ píše současný britský historik Paul Johnson. „Paříž stojí za mši,“ prohlásí tehdy údajně Jindřich IV.