Když se Francisco Pizzaro, starosta Panama City v Novém světě, v roce 1519 dozví o indiánské říši se spoustou zlata, rozhodne se ji dobýt. První výprava, na kterou vyráží s dobrodruhy Diegem de Alamgrou a Hernandem de Luquem, ale skončí špatně.

Tropické pralesy a nevlídní domorodci se ukazují jako mocnější protivníci. Další výprava skončí také neslavným návratem. „Do třetice se to musí povést,“ přesvědčuje Francisco Pizzaro (1478‒1541) okolí. O Říši Inků už toho ví hodně, čerpá i ze zkušeností Hernána Cortéze, který si před pár lety podmanil Aztéky.

Hledá pomoc proti rebelům

S dvěma stovkami mužů a padesáti koňmi se nakonec na podzim 1532 vylodí u Tumbesu. Chce se setkat s inckým náčelníkem Atahualpou (1502‒1533), zdatným bojovníkem, který ve válce o trůn zvítězil nad svým bratrem.

„Chceme s vámi uzavřít mír. Vaší zemí jenom procházíme,“ vysvětluje Pizzaro. Atahualpa chápe. Myslí si dokonce, že by mu skupinka cizinců mohla být užitečná. V jeho říši dosud někteří stojí na bratrově straně.

S neznámými ozbrojenci po boku si s rebely jistě poradí. Pizzaro má ovšem jiné plány. „Přijímám pozvání,“ odpoví nadšeně, když mu Atahualpa vzkáže, že ho očekává 16. listopadu 1532 v Cajamance.

Za zajatce žádají zlato

Incký náčelník prozíravě neponechává nic náhodě. Má s sebou doprovod svých bojovníků, kterých podle některých odhadů má být až 80 000 (jde ale zřejmě o přehnané číslo). Necelá dvoustovka mužů, které si přivede Pizzaro proti nim nemá šanci.

„Takové přesile se nedokážou postavit,“ nepochybují Inkové. Mýlí se. Ve chvíli, kdy Atahualpa na nosítkách chce přátelsky pozdravit své hosty, Pizzaro ho shodí a jeho vojáci začnou bezhlavě pálit do shromážděných indiánů.

Náčelník je zajat. „Zlato. Tuny zlata,“ září oči Pizzarovi a jeho kumpánům. Zírají na nádherné zlaté skvosty vytvořené inckými umělci. „Za propuštění vašeho náčelníka žádáme místnost plnou zlata,“ navrhnou Španělé. Inkům nezbude než souhlasit. Přesto jejich vůdce nakonec stejně popraví.