Ptát se člověka v zápalu hry, proč to dělá, je přibližně totéž jako ptát se zamilovaného, co se zrovna děje v jeho hlavě. Těžko vám smysluplně odpoví. Je proto hra zbytečná? Určitě ne, už řecký filosof Platón s oblibou říkal, že „Kdo má jednou něco vykonat, musí se v tom cvičit už od dětství ve hře.“

Nebezpečí číhá kolem roku 5000 př. n. l. všude kolem jeskyně. Přesto pravěké děti vyrážejí ven. Ke hře se jim hodí všechno, co vidí kolem sebe. Kousky dřeva, hlína, zbytky kostí a parohů, šišky. Holčičky už tenkrát měly jednoduché panenky z dřevěných větévek, které oblékaly do zbytků kůže. Později se objevují keramické klapačky, řehtačky nebo kuličky. S trochou fantazie ale postačí i obyčejná makovice nebo dýně.

Zábava z daleka
Deskovými hrami si krátí čas Egypťané už někdy v období 3500 př. n. l. Jejich asijské varianty jsou mladší, objevují se až ve 4. století př. n. l. Přestože jsme o mnoha hrách přesvědčeni, že vznikly v Evropě, dorazily k nám z orientální Číny. Jsou to například šachy, karty nebo létající drak. První draci dokonce nebyli na hraní, zlomyslní a lstiví čínští generálové s jejich pomocí klamali nepřítele. Děti si je začaly pouštět až v 11. a 12. století. Věřily, že zahánějí zlé duchy.

Vůbec se neliší
Co měly egyptské, řecké i římské děti ve starověku společného? Oblíbené hračky. Dřevěné figurky vojáků a zvířátek pro kluky, panenky pro děvčata. Mladá římská slečna měla pro svoji panenku i domácí inventář s bronzovým nebo olověným nábytkem. A populární byl i míč. Odysseus uviděl při své cestě na jednom z řeckých ostrovů princeznu Nausicu házející míč svým služkám.

Vrať se mi
Mladí Řekové si už někdy kolem roku 500 př. n. l. hrají s jojem z vypálené hlíny. Obraz této hry najdeme i na dobových vázách. Tvrdí se ale, že jojo pochází z exotických Filipín, kde dostalo jméno podle výrazu „vrať se“. Z Řecka se do Evropy nerozšířilo. Všichni na něj zapomněli a znovu ho objevili až v 18. století. Oblíbil si ho dokonce i Napoleon Bonaparte (1769 – 1821), který tak zaháněl stres. Jeho vojáci se hrou uklidňovali před bitvou u Waterloo, k vítězství jim to ale nepomohlo.

Populární hrou starých Řeků i Římanů je „káča“. Stačí se jenom podívat, jakou si dítě roztáčí a je jasné, do které společenské vrstvy patří. „Zlatá“ řecká a římská mládež se může chlubit krásně provedenou bronzovou, ti chudší se musí spokojit s dřevěnou nebo hliněnou. Do pohybu se uvádí většinou bičem. O prospěšnosti hry nikdo nepochybuje, známý římský politik Cato (95 př. n. l. – 46 př. n. l.) ji dětem velice doporučuje.