Málokterý tvor budí tak protichůdné emoce jako pavouci. Zatímco někteří je obdivují, miliony lidí po celém světě trpí arachnofobií. Přitom se o nich šíří mnoho fám a nepravd.

Je čas rozptýlit nejrozšířenější mýty a podívat se pravdě do očí – opravdu se jich máme bát?

Fascinující příroda

Vyvrácené mýty o pavoucích

Málokteří živočichové vyvolávají tak silný obdiv a zároveň odpor jako pavouci. Arachnofobií neboli abnormálním strachem z pavouků trpí až 6 % světové populace, častěji ženy než muži.

Nutno však říci, že většina nejděsivějších věcí, které se o těchto osminohých členovcích tradují, jsou jen fámy!

MÝTUS 1: Pavouci chtějí člověka pokousat!

Většinu lidí nikdy v životě pavouk nekousne. Pavouci se totiž snaží interakci s člověkem vyhnout, takže do kontaktu s ním jich přijde jen malé procento. Na rozdíl od komárů, klíšťat nebo štěnic se pavouci neživí krví, proto o člověka nemají zájem.

Navíc, většina pavouků ani není schopná lidskou kůži prokousnout. Ti, kteří člověka kousnou, to dělají povětšinou z obavy o vlastní život. Typicky se kousnutí od pavouka projeví lokální bolestí, mírným otokem a případně i vyrážkou.

U nás je nejjedovatější zápřednice jedovatá (Cheiracanthium punctorium), jejíž bolestivé kousnutí může být spojeno s horečkou a chvilkovým ochrnutím kolem místa pokousání, následky ale do 24 hodin odezní.

Pouze jed několika málo druhů je pro člověka skutečně nebezpečný. Jedná se o pavouky žijící v cizině, například snovačku jedovatou (Latrodectus mactans), které se přezdívá černá vdova.

Její jed je neurotoxický, způsobuje svalové křeče a ztěžuje dýchání, ovšem pavouk ho má jen malé množství, takže ke smrtelné otravě dochází u zdravých dospělých jen vzácně.

MÝTUS 2: Ve spánku spolkneme za rok až osm pavouků

Velmi rozšířeným mýtem je, že lidé ve spánku spolknou hned několik pavouků za rok.

Podle Roda Crawforda, odborníka na pavouky a kurátora arachnologie (vědy o pavoucích) v The Burke Museum v americkém Seattlu, pro to však neexistují žádné důkazy, jako jsou fotografie, shromážděné vzorky, lékařské záznamy či pozorování pavouka, jak se pokouší vlézt do úst člověka.

Crawford se domnívá, že ve skutečnosti nechtějí mít pavouci s našimi páchnoucími, vzduch vydechujícími a kvůli chrápání pootevřenými ústy nic společného. Říká k tomu: „Pavouka to vůbec nebude přitahovat.

Proud vzduchu mu naježí malé smyslové chloupky, které má po celém těle, což ho odradí.“

Jak je vidět, mnoho z toho, co si o pavoucích myslíme, je pouhý mýtus. Místo toho, abychom se jich bezdůvodně báli, měli bychom je spíše obdivovat pro jejich fascinující adaptace a důležitou roli v ekosystému.

Většina pavouků je pro člověka neškodná a setkání s nimi je spíše vzácností. Je důležité opustit zažité předsudky a poznat tyto unikátní tvory takové, jací skutečně jsou.