V antice si lidé mimořádně potrpěli na čistotu. Středověcí Evropané se odkazem antické hygieny neřídili. Církev neustále zdůrazňovala, že Bůh spasí jenom ty, kteří jsou chudí, hladoví a špinaví. Čistota znamenala bohatství, což bylo považováno za hřích.

Jakákoli péče o tělo zaváněla zhýčkaností. Například Benediktinský řád povoloval mnichům jednu nebo dvě koupele ročně. Žebravé řády dominikánů a františkánů zdůrazňovaly špínu jako projev zbožnosti.

Odklízení odpadků před domem bylo nepřípustné – to měl na starosti kat nebo ras.

Nikdo se nemyje

Vyslanec bagdádského chalífy, který pobýval na dvoře císaře Svaté říše římské Oty II. (955-983), píše: „Sotva lze vidět něco špinavějšího, než jsou oni.

Myjí se jen dvakrát do roka a šaty si nikdy nečistí, ale nosí je tak dlouho, až se rozpadnou na hadry.“ Zdůrazňuje, že si nečistí ruce před ani po jídle, dokonce ani po vykonání tělesné potřeby.

Byzantské císařství a bagdádský chalífát ovlivnili nízkou úroveň hygieny v křesťanské Evropě, protože čile obchodovali s italskými kupci.

Nevěstky propagují čistotu

Pravidelné mytí se začalo nejvíce rozšiřovat na počátku 15. století v Benátkách. Mnoho hygienických návyků ale mělo především vyjadřovat zámožnost. Bohatí lidé v lázeňských kádích setrvali někdy i celou noc a při koupeli jedli a pili.

Občas se bohužel také stalo, že někdo usnul a utopil se. Čistotu propagovaly zejména kurtizány. Radily ženám, aby své tělo umyly v lázni s voňavou vodou, chtějí-li mužům poskytnout dokonalou milostnou rozkoš.