V antice si lidé mimořádně potrpěli na čistotu. Středověcí Evropané se odkazem antické hygieny neřídili. Církev neustále zdůrazňovala, že Bůh spasí jenom ty, kteří jsou chudí, hladoví a špinaví. Čistota znamenala bohatství, což bylo považováno za hřích.

Jakákoli péče o tělo zaváněla zhýčkaností. Například Benediktinský řád povoloval mnichům jednu nebo dvě koupele ročně. Žebravé řády dominikánů a františkánů zdůrazňovaly špínu jako projev zbožnosti. Odklízení odpadků před domem bylo nepřípustné – to měl na starosti kat nebo ras.

Nikdo se nemyje

Vyslanec bagdádského chalífy, který pobýval na dvoře císaře Svaté říše římské Oty II. (955-983), píše: „Sotva lze vidět něco špinavějšího, než jsou oni. Myjí se jen dvakrát do roka a šaty si nikdy nečistí, ale nosí je tak dlouho, až se rozpadnou na hadry.

“ Zdůrazňuje, že si nečistí ruce před ani po jídle, dokonce ani po vykonání tělesné potřeby. Byzantské císařství a bagdádský chalífát ovlivnili nízkou úroveň hygieny v křesťanské Evropě, protože čile obchodovali s italskými kupci.

Nevěstky propagují čistotu

Pravidelné mytí se začalo nejvíce rozšiřovat na počátku 15. století v Benátkách. Mnoho hygienických návyků ale mělo především vyjadřovat zámožnost. Bohatí lidé v lázeňských kádích setrvali někdy i celou noc a při koupeli jedli a pili.

Občas se bohužel také stalo, že někdo usnul a utopil se. Čistotu propagovaly zejména kurtizány. Radily ženám, aby své tělo umyly v lázni s voňavou vodou, chtějí-li mužům poskytnout dokonalou milostnou rozkoš.