Vulkán Mount St Helens, někdy nesprávně nazývaný hora Svaté Heleny, leží v drsné části Kaskádového pohoří v americkém státě Washington.

Přestože se vždy jednalo o činnou sopku, v 19. století se Kouřící hora, jak jí říkali místní indiáni, uložila k dlouhému, 123 let trvajícímu spánku. Pak ale přišel 18. květen 1980.

Kdyby se podobný výbuch odehrál poblíž obydlené oblasti, nepochybně by způsobil obrovské ztráty na lidských životech. Protože to, co se odehrálo onu květnovou neděli roku 1980, je strašlivou ukázkou toho, co rozzuřený živel zmůže.

SÍLÍCÍ NÁZNAKY BLÍŽÍCÍ SE POHROMY

První náznaky, že se hora probouzí k životu, byly zaznamenány už v březnu. Desítky malých zemětřesení na území kolem hory naznačovaly, že magma pod sopkou se dalo do pohybu.

Současně se na severní straně hory začala vytvářet obří vyboulenina, která se denně zvyšovala a nakonec měla výšku přes 150 metrů. Tam se magma proudící pod sopkou hromadilo nejintenzivněji.

Hned na začátku dubna vyhlásil guvernér státu Washington v celé oblasti stav ohrožení. Do oblasti kolem sopky se tak mohlo vstoupit jen na povolení. Nakonec aspoň povolil majitelům srubů a chat v oblasti, že si mohou dojet pro část svých věcí.

To bylo v sobotu 17. května. Druhý den v deset hodin ráno se měla akce opakovat ještě jednou, ale k tomu už nikdy nedošlo.

18. května kolem osmé hodiny ráno otřáslo zemí přímo pod sopkou zemětřesení o síle přes pět stupňů Richterovy škály. V důsledku toho se z nestabilní hory odtrhlo celé její úbočí. Dodnes jde o největší zaznamenaný sesuv půdy v historii lidstva.

Sesuv uvolnil horké plyny a páry, které byly původně stlačené v nitru sopky. Ty už po pár vteřinách způsobily v severní stěně sopky obrovský výbuch. Měl sílu jako 1600 atomových bomb svržených na Hirošimu a uvolnil nepředstavitelný žár.

V okruhu více než deseti kilometrů zničil všechno živé a spustil proudy horkých plynů a popela, které dosahovaly rychlosti až sto kilometrů v hodině a teplot kolem pěti set stupňů Celsia.

K tomu se ohromným žárem roztavil sníh na úbočí hory a spustil obrovské lahary. Mount St Helens začala také chrlit ohromný sloup dýmu. Ještě ve vzdálenosti 500 kilometrů po větru spadla na zem půlcentimentrová vrstva popela.

POHNUTÉ PŘÍBĚHY LIDSKÝCH ZTRÁT

To, že tak obrovský výbuch nezanechal obrovské ztráty na životech, bylo možné jen díky poloze sopky a jejímu okolí, kde žilo jen minimum lidí. Přesto si výbuch vyžádal životy 57 z nich. K některým ztrátám navíc vůbec dojít nemuselo.

Vulkanolog David Johnston vzal za kolegu službu na pozorovací stanici Coldwater II asi deset kilometrů od vrcholu sopky. Když došlo k erupci, právě on to ohlásil jako první. Pravděpodobně tou dobou už podvědomě tušil, že mu zbývá posledních pár minut života.

Jeho stanici úplně zlikvidovala ženoucí se masa plynů a popela a Johnstonovo tělo a dokonce ani zbytky rozmetané stanice se nikdy nenašly.

Fotografa Davida Landsburga zabil proud horkých plynů. Ze vzdálenosti několika kilometrů nafotil snímky výbuchu, pak schoval film do kazety a do batohu. Na ten si pro jistotu ještě lehl, aby jeho snímky měly co největší šanci na záchranu.

Pokoušet se o útěk nemělo nejmenší cenu… Jeho tělo nalezli zasypané popelem o 17 dní později. Jeho unikátní fotografie zkázu nakonec, i když poškozené, přežily.

Staly se smutnou připomínkou člověka, který věděl, že je zasvěcen smrti, a přesto udělal vše pro to, aby se na něj vzpomínalo.

Další fotograf Reid Blackburn plánoval, že svou misi v okolí hory ukončí 17. května. Nakonec si pobyt prodloužil až do osudné neděle. Zabil ho pyroklastický proud, který ho dostihl na útěku v autě. Jeho tělo našli v ohořelém vraku o čtyři dny později.

Blackburnovy snímky výbuchu se nezachovaly, plyny o teplotě několik set stupňů Celsia film nevratně poškodily.

Erupce Mount St Helens způsobila obrovskou ekologickou katastrofu. Uhynulo 7000 kusů velké lesní zvěře, jelenů, medvědů a losů, a v trdlištích na jezerech kolem sopky na 12 milionů lososů. Lesy kolem hory v podstatě dodnes neexistují.

Odhaduje se, že bylo poraženo nebo sežehnuto na 10 milionů stromů. Ještě třicet let po katastrofě byla jezera zanesená poraženými kmeny, bahnem a popelem. Škody na majetku přesáhly miliardu dolarů, zničeno bylo 200 domů, 27 mostů a 300 kilometrů silnic.

A samotná hora už nemá krásný kuželovitý tvar jako dříve a už také neční tak vysoko nad okolní krajinu. Je vysoká přesně 2549 metrů, což je o plných 400 metrů méně než v roce 1980. I přes katastrofu hora dále bouří, zatím k poslední explozi došlo v roce 2006.