V malinké hornaté zemi uprostřed Afriky jménem Rwanda se na sklonku 20. století rozhořela ta nejhorší genocida, jakou kdy lidstvo poznalo od konce druhé světové války. Za pouhých sto dní bylo zabito zhruba milion lidí.

A Západ, který to mohl a měl zastavit, jen nečinně přihlížel, jak se Rwanďané vraždí mezi sebou.

Bylo to vpravdě peklo na zemi. Peklo, které nikdy nemuselo nastat.

NAPĚTÍ MEZI ETNIKY RYCHLE ROSTLO

Celá krize ve Rwandě začala s nástupem prezidenta Juvenala Habyarimany v roce 1973. Pocházel z etnika Hutuů, kteří ve Rwandě tvořili etnickou většinu, ale k podílu na moci se vůbec poprvé dostali až v šedesátých letech.

Do té doby zemi vládli Tutsiové, kteří byli druhým nejpočetnějším etnikem. Od nástupu prezidenta Habyarimany však byly etnické třenice na skoro denním pořádku. Ničemu nepomohlo ani to, že už od dob britské nadvlády nad Rwandou měli všichni její občané v průkazech napsané etnikum.

Tutsiové byli diskriminováni a často ze země odcházeli především do sousední Ugandy.

To však vládnoucí Národní vlastenecké frontě nestačilo. Rozhodla se vyřešit etnickou otázku jednou provždy – téměř stejně, jako to nacisté hodlali udělat se Židy. Zpravodajové západních velmocí a vojáci OSN rozmístění v Ugandě tušili, že se chystá nějaká velká akce proti Tutsiům, ale nemohli nic dělat.

Nedostali prostě povolení. Když totiž o pár měsíců dříve skončila operace v Somálsku naprostým fiaskem a smrtí osmnácti amerických vojáků, o další takovou akci nikdo zájem neměl.

A tak se čekalo jen na podnět. Přímo v okolí prezidenta vznikla radikální klika, sepisovaly se seznamy Tutsiů a nakupovaly tisíce mačet – nejlevnějších dostupných zbraní. Vojáci OSN podávali stále další svědectví o chystaném masakru.

Angažoval se v nich zejména kanadský velitel Roméo Dallaire, který mírové misi ve Rwandě velel. Věděl prý dokonce, kde jsou sklady zbraní a žádal amerického prezidenta Clintona a ministryni zahraničních věcí Albrightovou, aby mu povolili zakročit. Marně.

GENOCIDA ZAČALA ZA NEJASNÝCH OKOLNOSTÍ

A tak se stalo, co přijít muselo. Záminka byla na světě. Dodnes je nejasné, co se tehdy přesně stalo a kdo to měl na svědomí, ale 6. dubna 1994 bylo nad rwandským hlavním městem Kigali sestřeleno letadlo s prezidentem Habyarimanou na palubě.

Ten v troskách zahynul. Jeho následovníci samozřejmě obvinili Tutsie a začalo jejich okamžité masové vraždění.

Výjevy to byly strašlivé. Všichni, kdo měli v občankách napsáno Tutsi, nebo nesouhlasili s tím, co se děje, měli podepsán rozsudek smrti. A Západ se jako na jediné vzmohl na evakuaci vlastních příslušníků, jako například jediné bělošky v obležené nemocnici plné vyděšených Tutsiů.

Sotva vojáci odjeli, dovnitř nemocnice se navalili ozbrojení Hutuové a zavraždili každého, na koho narazili. Dallaire a jeho muži si rvali vlasy zoufalstvím, protože věděli, že někdo musí něco udělat.

Hned mezi prvními byla zavražděna umírněná předsedkyně rwandské vlády Agathe Uwilingiyimanová, a to i přesto, že ji chránila jednotka OSN. Belgie, která měla na mírové misi v Ugandě většinu příslušníků jeho vojska, se je navíc po této události rozhodla stáhnout.

Dallaire tak byl opravdu v koncích, zůstalo mu jen asi 400 vojáků ze zemí třetího světa a stále dokola opakovaný rozkaz – nepleťte se do toho.

Jeho muži byli však z výjevů v ulicích tak zoufalí, že se rozhodli porušovat přímé rozkazy a zachraňovat lidi na vlastní pěst. Několik jich při tom bylo samo zabito, a přitom se nedá vyčíslit, kolika nevinným lidem zachránili život.

ZEMĚ SE NEVZPAMATOVALA DODNES

A takhle to jde týden za týdnem. Genocida konečně skončí v červnu 1994 jen díky tomu, že do země vpadne profesionální ugandská armáda složená především z Tutsiů. A tím samozřejmě začne druhé kolo, vraždění a vyhánění Hutuů.

Rwanda se z těchto hrůz těžce vzpamatovává dodnes.

Po konci genocidy a návratu do Kanady Dallaire obvinil OSN, že svou nečinností hrůzné události ve Rwandě podstatně zhoršila. Sám byl tak poznamenán tím, co prožil, že se pokusil o sebevraždu. Později vydal knihu, ve které líčí, čeho byl ve Rwandě svědkem, a z jeho vyprávění o masových vraždách, během kterých nebyly ušetřeny ani ženy a děti, dodnes běhá mráz po zádech.

Když si o několik let později budou vrcholní politici jezdit do Rwandy sypat popel na hlavu, nevěří jim místní ani slovo. Zažili to na vlastní kůži. Protože pokud tu není ropa nebo nějaké významné naleziště zlata, o malinkou zemi ztracenou někde uprostřed Afriky se prostě nikdo zajímat nebude.