Děla hřmí, všude je oheň, kouř a smrt. Těžká vojenská bota stojí v něčem, co nejspíš bylo hlavou kamaráda. Ale krev je všude. Vojáci v šedých uniformách se hrnou vpřed a následují zjizveného kapitána, který je statečně vede do útoku.

Vítězí, postupují, sice jen o pár metrů, ale nepřítel je nezlomí. Zlomí je zrada za jejich zády. Je totiž rok 1918 a tohle je poslední útok před totální kapitulací Německa.

Stejně jako řada dalších, i Ernest Röhm (1887–1934) má pocit, že to je celé chyba. Vždyť vojáci jsou stateční a frontu dokáží udržet. „Určitě za to můžou komunisti. A Židi!

Vrazili nám dýku do zad!“ K čemu je Röhmovi železný kříž za statečnost, když přišel o vlastní zemi? V poválečném chaosu tak udělá jedinou věc, která dává smysl: s řadou spolubojovníků se přidává k polovojenským jednotkám Freikorps.

Zrození hnědokošiláčů

V roce 1920 vstoupí do NSDAP. Pravicová strana je mu sympatická. Tady poprvé potkává svého nového vůdce, Adolfa Hitlera (1889–1945).

Poté, co při jednom z jeho projevů dojde v jedné z mnichovských pivnic ke rvačce, zakládá z pouličních rváčů první jednotky SA – Sturmabteilung, neboli Útočné oddíly. Slouží k ochraně vůdce a v jejich čele stane právě Röhm.

Se svými vojenskými zkušenostmi zavede vojenské pořádky. „Potřebujeme uniformy!“ prohlásí a objedná nejlevnější dostupnou látku. Co na tom, že je hnědá – s červenou páskou přes ruku s hákovým křížem ladí dobře. SA nyní každý pozná už z dálky!

Potykat si s šéfem

Na ulici zní křik. A dupot nohou. V čele Hitler s Röhmem, za nimi zfanatizovaný dav. Cílem je převzít moc. Jenže do cesty se jim postaví policie a po chvíli váhání spustí palbu. Prásk! Prásk!

Na dlažbu starého Mnichova teče krev, dav se rozprchne a na zemi zůstanou ležet těla. Hitler je zatčen, ale protože s ním vlastně všichni souhlasí, dostane nejnižší možný trest a za mřížemi má maximální možný luxus.

Během devítiměsíční dovolené sepíše svůj Mein Kampf a spřátelí se s Röhmem, který sedí hned vedle. „Jsem Adolf,“ napřáhne Hitler ruku. „Když už tu spolu sedíme, je nesmysl, abychom si vykali.“ Röhm tak je jediný, komu je dopřáno této cti.

Konec dobrý, všechno dobré?

V roce 1933 se Hitler konečně stává kancléřem. A Röhm jako náčelník generálního štábu SA je hned druhým nejdůležitějším mužem v NSDAP. Ale tehdy se začne potvrzovat známé pravidlo, že revoluce začne požírat své děti.

„Naše socialistická revoluce ještě neskončila. Musíme sebrat peníze korporacím a rozdat je lidem“ Jenže korporace, které Hitlera podporují, nic rozdávat nechtějí. Dřívější přátelství tak v zájmu udržení moci začne dostávat drobné trhlinky.

Vše vyvrcholí na konci června 1934, kdy se konečně ukáže, kdo z těch dvou chlapů má delší nůž.

Noc dlouhých nožů

Na vůdce naléhají jeho nejbližší, kteří se chtějí zbavit mocného rivala. Zejména jde o členy jednotek SS, které jsou založeny v roce 1935 jako osobní Hitlerova stráž. Hitler nakonec přikývne. Esesáci Röhma vytáhnou přímo z postele, kde je se svým milencem.

Do vězeňské cely mu revolver nechá poslat samotný Hitler. „To mi posílá on? Abych spáchal sebevraždu?

Jestli nemá koule na to, aby mě zabil, tak nic nebude!“ Nakonec je tedy zastřelen, poslední slova, které má prý vyjdou ze rtů, zní „Můj vůdce.“ Konec SA znamená vzestup SS a definitivní upevnění Hitlerovy moci. Pak už není prostor na vnitřní bojůvky. Je potřeba získat pro Němce jejich Lebensraum.