Skip to content

Egyptské protézy palců u nohy obstojí i v dnešní konkurenci

Tabaketenmut, dcera významného egyptského kněze se opře o stůl a pomalu popojde. Nedávno přišla o palec na noze a stěží je schopna při chůzi udržet rovnováhu. Ačkoli ji noha trochu bolí, náhrada palce, kterou ji vyrobil lékař ze dřeva a kůže, jí pomáhá v chůzi.

Těžká cukrovka už nějaký čas znepříjemňuje Tabaketenmut (950–710 př. n. l.) život. Nejprve přichází o cit v palci pravé nohy a nakonec její cévy přestanou zásobovat prst krví. Když dceři kněze hrozí gangréna, lékař jí palec pro jistotu uřízne a vyrobí náhradu ze dvou dřevěných částí a kůže. Právě tyto dva materiály mají zajistit, že se umělým prstem dá trochu hýbat. K noze se náhrada připevňuje tkaničkami a pomáhají ji přidržovat i řemínky oblíbených sandálů, ve kterých žena chodí.

Zkůže a dřeva se zhotovují i mohutné protézy celé nohy včetně chodidla.

Není to sice příliš pohodlné a Tabaketenmut i tak trpí bolestmi, ale přece jenom může chodit. Když Tabaketenmut zemře, balzamovači jí protézu přibalí s sebou na onen svět a pohřbí ji v egyptských Thébách. V roce 2000 ostatky Tabaketenmut zkoumá skupina vědců vedená německým patologem Andreasem Nerlichem. Šéf týmu vysloví hypotézu, že protéza palce pomáhala své majitelce při chůzi.

Vytvořit protézu ruky je složitější, objevuje se až v pozdější době.

Sloužil sádrový palec k chůzi?
Nerlich ovšem možná není první, kdo předpokládá, že staroegyptské modely chybějících končetin z textilií, papyru či pryskyřice nebo dřeva jsou plně funkční protézy. Britský kněz a cestovatel Greville Chester (1830–1892) provádí roku 1881 průzkum pohřebiště v Thébách. Živí se tím, že pro britská muzea sbírá archeologické nálezy. U ostatků mrtvých narazí i na jakousi náhražku palce pravé nohy. „Jestlipak skutečně sloužila svému majiteli k chůzi?“ vtírá se do jeho mysli neodbytná otázka. Odpovědět na ni ale zatím nedokáže. Napodobenina, kterou Greville Chester předá Britskému muzeu v Londýně je ale překvapivě věrná. Dokonce jí nechybí ani nehtové lůžko. Palec sestává ze směsi papyru a textilu a materiál je k sobě slepený klihem a vše navíc spojuje sádra.

Moderní protetické technologie zvládnou i funkční ohýbatelné prsty ruky.

Atrapy pro posmrtný život
Někteří lidé si ale přesto myslí, že egyptské protézy jsou pouhé atrapy. „Amputace byly ve starověkém Egyptě z náboženských důvodů zásadně odmítány. Věřilo se, že nesmrtelná duše může přejít bez úhony do říše mrtvých pouze v případě, že její tělesná schránka zůstala neporušená,“ vysvětluje německý spisovatel Erdogan Ercivan (*1962), proč protéza údajně nebyla žádoucí. Svému nositeli vlastně znemožňovala užít si posmrtného života. Z toho vyplývá, že podle Ercivana se protézy vyráběly teprve během balzamování. Chybějící končetinu mrtvý dostal až po své smrti a měla mu usnadnit úspěšný přechod do říše mrtvých.

Dřevěné protézy rukou a nohou byly běžné i za 2. světové války.

Na 90 % se vyrovnají zdravé končetině
Zjistit, jak to ve skutečnosti s egyptskými protézami je, se roku 2011 podaří britské egyptoložce Jacqueline Finchové. Ke spolupráci na svém projektu přiměje dva dobrovolníky, kteří přišli o palec na pravé noze. Oběma nechá vyrobit dvě protézy palce přímo podle egyptských vzorů: Chesterova palce a palce, který používala Tabaketenmut. Oba dobrovolníci potom v laboratořích univerzity v britském Manchesteru pomocí různých testů zkouší, zda jsou náhražky prstů skutečně funkční. Zařízení, která se používají k běžnému testování dnešních protéz, zaznamenávají rozbory pohybu nohy s protézami, i její tlaky na nohu a na podložku. Výsledek? Obě protézy jsou plně funkční. Dřevěná je pohodlnější, ovšem sádrová umožňuje lepší pohyb. Z 90 % se ale vyrovnají chůzi se zdravou končetinou…

 

Foto: wikipedia.org, gettyimages.co.uk. Článek vznikl ve spolupráci s časopisem HISTORY REVUE.
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Historie
Zobrazit více …