Zemřel mlád, osmadvacet let. Naděje rakouského umění Egon Schiele (1890–1918) toho ale za svůj poměrně krátký život stihne hodně. Třeba pobouřit konzervativní a zkostnatělou Vídeň, centrum habsburského soustátí.
Expresivními obrazy vyděsí kdekoho, rozhodně ale ne svého učitele Gustava Klimta (1862–1918).
„Až umřu, dříve nebo později budou mě lidé ctít a obdivovat mé umění. Tak jako mě dříve hanobili, pohrdali mým dílem a odmítali ho, budou ho snad velebit. Neporozumění může potkat každého.
Co se stane?“ táže se prorocky Schiele v posledním psaní svému příteli a výtvarnému kritikovi Arturu Roesslerovi.
I na smrtelném loži, kdy umírá v horečkách na následky španělské chřipky, je přesvědčený, že za pobouřením veřejnosti nad jeho díly je prosté neporozumění.
Známý a neznámý
Dlouhou dobu provinčně vnímaný nadějný umělec přitom boří staré pořádky. Je smutnou skutečností, že jeho expresionistické dílo intenzivně vnímá zejména Rakousko. České země, ač v nich prostřednictvím Českého Krumlova hojně působí, ho téměř ignorují.
Možná ale není divu, v nově vzniklé republice je třeba zamést stopy po všem, co byť jen zdáli připomíná nenáviděné císařství.
Psychicky nemocný otec
Malý Egon vyrůstá v malebném rakouském Tullnu na Dunaji v rodině české ženy, jejímž rodištěm je Český Krumlov. Její manžel, Rakušan, se ale na výchově mladého umělce podílí možná mnohem víc, než by si sám přál.
Trpí totiž vážnou duševní poruchou a umírá v roce 1905 jako zlomený a duševně zcela zchátralý muž. A jak už to tak bývá, dětství významně a zcela zásadně formuje lidskou osobnost. A o to více to platí ve chvíli, kdy je bouřlivé a nestabilní.
Po smrti svého otce se tak o výchovu Schieleho stará převážně Egonova matka, kterou možná za odměnu ve svých sedmnácti letech v souladu s dobovou secesí ztvární na portrétu.
Na sklonku života Egon svou matku ztvární znovu, tentokrát jako starou prostou paní plnou starostí. Posun k expresionismu je zjevný.
Vnímají ho jako holčičku
Egon by nikdy nemohl dosáhnout svého významu, nebýt jeho povahy. Mladík toužící po absolutní volnosti a svobodě to v tradičním mocnářství nemá jednoduché.
Jeho tvrdohlavost a umanutost snoubená s prostředím domova, kde navíc vyrůstá se třemi sestrami, které s ním mnohdy jednají jako s holčičkou, je pro něj klíčovým koktejlem. Okolí ho totiž vnímá jako nadaného a jedinečného chlapce, a tak s ním také zachází.
Přesto se záhy stává neřízenou střelou a postrachem svých blízkých. Třeba ve svých šestnácti letech vezme svou teprve dvanáctiletou milovanou sestřičku Gerti do města zamilovaných na Jadranu, do Terstu.
Pár si zamluví hotel, na němž Egon svou sestru zvěční na plátno s nepokrytě erotickým nádechem. Kdyby se s tímto vytasil například velikán Vincent van Gogh (1853–1890), skandál by byl na světě. Ale Egonova chvíle má teprve přijít…
Co je dětská láska
V prvních malbách a kresbách Egon nenápadně poodhaluje něco do té doby zcela neprozkoumaného a pro mnohé i neexistujícího. Dětskou lásku a erotiku. Zejména u dívek. Inspirace opět pochází z Egonova dětství se sestrami.
Jejich vzájemná láska se prý dá připodobnit k lásce lesbické. V Egonovi se v této době probouzí nezměrná touha poznávat a objevovat krásy ženského těla. To se píše rok 1906 a Egon studuje na malířské akademii ve Vídni.
Paradoxně ve stejné době se na akademii hlásí i ne příliš výrazný Adolf Hitler (1889–1945), kterému ale brány umělecké instituce zůstanou zavřené. Sám Egon ale na škole není spokojený.
Tvorba a výuka je zastaralá a je patrné, že uvázla někde na počátku 19. století. Egon žádá víc. A má také co nabídnout.
Proto raději pracuje ve svém prvním ateliéru a seznamuje se se svým velkým učitelem, velikánem rakouské secese Gustavem Klimtem.
Moderní outfity
Svá díla začne Egon prezentovat v roce 1908 na několika výstavách a krátce nato akademii opustí. Stane se svobodným malířem. Ve svém novém, designově originálním černém ateliéru autor usedá před malířský stojan v bílém rouše. Umělecký rituál může začít.
Navenek ale Egon vystupuje jinak. Jako moderně oděný (s pestrými kostkovanými košilemi), dohladka oholený mladík. Knírek, hůlka, vesta nebo císařský kabátek? Neexistuje! Egon se pak specificky rád ztvárňuje na svých autoportrétech.
Ty ale nevzbudí tolik rozruchu jako moderní ztvárnění žen, ze kterých erotično a vášeň prosakují i ven z plátna. A vzorem pro skandální výtvory mu není nikdo jiný než Klimt a jeho zpodobnění nahé ženy na obraze Wasserschlange.
Nutno říct, že žena na obraze neodhaluje zdaleka vše, na rozdíl od pozdějšího Schieleho…
Pobouřeni v Krumlově
Doslova tvůrčí žně přicházejí v roce 1910, Egona neopouští chuť tvořit autoportréty, na mnohých z nich se ale vyobrazuje jako muž se specifickými škleby plnými emocí. Přichází ale i erotično.
Egonovi hraje do karet výzkum psychoanalytika Sigmunda Freuda (1856–1939), který zkoumá sexuální úchylky, hysterii a neurózy – jevy do té doby přísně zamlčované.
Největší inspirací je Egonovi paradoxně pobyt v Českém Krumlově, konkrétně v dnešní ulici Masná, kam přijíždí se svým kamarádem, scénografem Erwinem Dominikem Osenem (1891–1970).
Jeho exotická přítelkyně a tanečnice Moa se stane načas i Egonovou modelkou. Tu ale krátce nato vystřídá přítelkyně Egona – Wally Neuzil (1894–1917), zřejmě s českými kořeny, kterou Schiele ztvární několikrát.
Wally je tak Egonovou družkou, milenkou i modelkou v jedné osobě. V Krumlově tak vzniká zvláštní, do jisté míry buřičská čtveřice, která znepokojuje místní společnost. V létě 1911 musí Schiele město opustit. Proč?
Mohou za to zřejmě kresby malých děvčátek s lehkým erotickým nábojem. Obrázky lolitek nejsou něčím, co by společnost tolerovala. Mnozí by s nimi měli potíž jistě i dnes.
Kreslí jen hlupáky
„Děti mě nazývají pánembohem, protože po zahradě chodím v malířské košili, kreslím děti a staré ženy, kožené obličeje, hlupáky a podobně,“ míní Schiele. Přesné zdůvodnění Schieleho vyhnání ale s jistotou neznáme.
Sám umělec rád vysedával v místní kavárně a na desky stolů kreslil drobné erotické malůvky. „Teď už zde nemohu pobývat, lidé nás bojkotují, protože jsme rudí,“ dodává malíř. Vyhnání z milovaného města je ale jen slabým odvarem toho, co mělo přijít záhy.
Je to pedofil?
Po přestěhování do města Neulengbach ho 13. dubna 1912 čeká zatčení. Ve vazbě se umělec dozvídá, že jej policie zadržuje kvůli přečinům nemravnosti a únosu. Zabavena mu je většina kreseb. Následuje soudní stání v St.
Pöltenu, kde je malíř odsouzen na celé tři roky za mřížemi. Nakonec si ale Schiele odsedí pouhých 24 dní a začátkem května už je propuštěn na svobodu. A jaký je oficiální důvod zákroku? Předně úřadům vadí skica – poloakt – nezletilé dívky.
Skicu také soudce přímo v síni teatrálně spálí! Únosem úřady kvalifikovaly údajné podněcování jisté patnáctileté dívky k útěku od své rodiny. Schiele jí měl zakoupit lístek na cestu.
Zcela otřesený umělec po čtyřiadvaceti dnech opouští vězení a stále nemůže pochopit, co se to vlastně stalo. Co na něm společnosti tolik vadí?
Bažení po nahotě
Dodnes není zcela jasné, jaký vztah k dětem Schiele skutečně zastával. Jedno je ale jisté. Na povrchu zatuchlé mocnářství s centrem ve Vídni bylo prosáklé erotikou a sexem! Vůdčí postavy secese a expresionismu včetně Schieleho a Klimta toho využívají.
A není divu. Po malbách a kresbách s primárně erotickou tematikou je po roce 1900 obrovská sháňka!
Morální stavidla běžných lidí se uvolňují v rozporu s tím, co by si přál tradicionalistický vůdce svých národů císař František Josef I. (1830–1916). Odpradávna zpravidla chudí umělci tak část své tvorby věnují tomu, co si ulice žádá.
A mají za to pěkné peníze. Máme-li porovnat podíl Schieleho a Klimta na těchto dílech, není to Schiele, kdo vede. Skandály a vlnu nenávisti mají na kontě jeho obrazy, kdy i oblečené ženy vzbuzují pobouření!
Animální ideál krásy
Přesto existuje mezi Klimtem a Schielem nepatrný rozdíl. Klimt se soustředí na na první pohled důstojné salonní ženy secese, kdežto Schiele se nebojí zobrazování obyčejných žen a dívek, klidně i z ulice. Čím víc animálně a divoce působí, tím lépe.
To může bohatě doložit i Egonova přítelkyně Wally, která se ale do vzezření rakouských prostitutek sama stylizuje, když ji chce její drahý namalovat. Navíc červené nebo černé punčochy jsou maličkostí.
Výslednicí je několik děl nahých jedinců, žen i mužů, kteří neskrývají absolutně nic. V danou dobu neexistuje předepsaný ideál krásy, což Schieleho dílům jenom nahrává.
Na plátnech je perfektně znázorněn snad každý sval těla, ženské poprsí, mužské pohlavní orgány zarostlé ochlupením a ochlupení ženských pohlavních orgánů.
Z ústraní do světových síní
Schiele se po soudním skandálu načas společně s Wally stahuje do ústraní, navštíví i svůj milovaný Terst, kde mu jako modelka stála vlastní sestra. Poté se malíř přestěhuje do Vídně, alespoň zde je přece do jisté míry anonymní.
Sláva (doprovozená „zaručenými“ drby o autorových lolitkách) si ho ale najde i ve Vídni. A poté na výstavách v uherské Budapešti, v bavorském Mnichově nebo i v Kolíně nad Rýnem. A sám malíř si ve Vídni najde svůj poslední ateliér. Usazuje se.
To už se ale nad Evropou smráká, v Sarajevu padne několik výstřelů a rozpoutá se do té doby konflikt nevídaných rozměrů.
Zlatá tečka ve Vídni
Expresionistický malíř však v prvních válečných letech nezahálí. Naopak. Jeho dílo se šíří napříč Evropou až do Paříže nebo do švýcarského Curychu.
V roce 1915, kdy už velikán není po boku Wally, se ožení s jinou ženou, s Edithou Harms (1893–1918). Ve stejné době je však Schiele odveden do armády.
Chvíli působí v Praze, následně absolvuje výcvik v Jindřichově Hradci, který popisuje jako jeden z nejtěžších okamžiků svého života. Věrnou oporou mu je milovaná Editha, jíž věnuje většinu obrazů válečné doby.
V roce 1917 vznikne erotický, ale zároveň silně emocionálně nabitý obraz Objetí. Nahý Schiele stojí nad nahou Edithou, u jejíchž nohou posedává malý chlapec – jejich budoucí děťátko.
Svůj poslední hvězdný okamžik pak Schiele zažívá v roce 1918 na 49. výstavě Vídeňské secese. Jeho 18 obrazů a 30 kreseb obdivuje vídeňská smetánka poté, co jeho přítel Klimt zemře v lednu 1918. O pár měsíců později odchází i Schiele. Umělec, kterému jako modelky posloužily věrně jak přítelkyně, tak prostitutky.
