„Jestli se někdo pokusí zabít mého muže, vlastnoručně ho podřežu,“ vyhrožuje rozvášněnému davu horníků manželka hrdiny socialistické práce. Pro jistotu svého chotě schová doma do bečky od zelí. Kolegové nemají pro jeho pracovní rekord žádné pochopení.

Stejné výkony bude strana chtít i od nich…

Lidé na šachtě v Kadijivce v Donbasu nemají zrovna pověst velkých pracantů. „Musíme udělat rekord. Strana si to od nás žádá,“ prohlásí před směnou vedoucí Konstantin Petrov. Sám jako člen KSSS cítí silný stranický tlak.

„Buď zvýšíte výkony, nebo půjdete…,“ naznačují mu soudruzi z vyšších míst. A myslí to vážně. Když Petrov chce, aby se někdo z podřízených přihlásil k vytvoření rekordu, horníci však po sobě rozpačitě pokukují a nejraději by se všichni někam vypařili.

Vědí, že se dnešní rekord stane zítřejší normou, socialistické hospodářství si žádá přece maximální pracovní nasazení! Rekordmana tak budou všichni svorně nenávidět…

Plán splní na 1400 % „Co kdyby se toho ujal tady Stachanov?“ napadne někoho. Rozjíždí se vlna nátlaku. Andrej Grigorjevič Stachanov (1906–1977) si chce na šachtě vydělat, aby si mohl koupit koně do hospodářství.

Netouží ovšem po tom stát se středem pozornosti. Nakonec ale podléhá přesvědčování kolegů a 31. srpna 1935 „trhne“ hornický rekord. „Za pět a tři čtvrtě hodiny narubal 102 tun uhlí,“ jde od úst k ústům. Pracovní normy stalinistického Sovětského svazu splní na 1400 %. Obdiv kolegů za to ale nesklidí. Domů doslova prchá a jeho žena ho brání před naštvanými horníky téměř vlastním tělem.

Hrdina s láhví vodky O zázračném dříči píše sovětský deník Komsomolskaja pravda. Překroutí mu jméno a z rozeného Andreje se stává Alexej. Úderník Stachanov získává luxusní byt v Moskvě, koně, po kterém tolik toužil, a ještě poukaz na lázně.

Stává se ikonou pracovního nadšení, putuje z jedné společenské akce na druhou. Vstupuje do strany a roky 1936–1941 stráví studiem na Industriální akademii v Moskvě. Třebaže sotva čte a píše, úspěšně ji absolvuje.

Další léta pak až do odchodu do důchodu v roce 1974 stráví střídavě buď jako komisař pro těžký průmysl, nebo jako ředitel některého z dolů. Svoji slávu ale neunese. Jeho věrnou společnicí se stává láhev vodky.

Poslední léta Stachanov prožije jako těžký alkoholik v psychiatrické léčebně, kde roku 1977 také umírá.

Přiznají pravdu Některé západní noviny začnou v 80. letech 20. století pochybovat o tom, že k vytvoření Stachanovova rekordu opravdu došlo. V době, kdy Gorbačovův Sovětský svaz mírně utlumuje cenzuru, hledají pamětníky události.

S novináři tehdy mluví i Konstantin Petrov. „Stachanov nebyl první svojí zásluhou,“ přiznává otevřeně. A dodává, že kolem něj byl „tým pracovníků… Ti dělali věci, kterým se horníci museli jinak věnovat… To znamenalo například odklízení vyrubaného uhlí.“

I deník Komsomolskaja pravda připouští, že Stachanov měl pomocníky. Neodpustí si ale poznámku, že jeho „přístup vedl ke zvýšení produktivity díky lepší organizaci práce“. V tomhle případě nejde o lež, protože právě díky přípravě na rekord si Sověti uvědomili, jak těžbu v dolech provádět efektivněji.

„V poslední fázi nerozhodovala osobnost vybraného horníka, ale nová technologie,“ potvrzuje sám Petrov.