Velryby nenabízí jen fascinující podívanou, gejzíry a zpěv. Taky kadí a fungují jako mořská kamionová doprava, převážející živiny potřebné pro život. Třeba fosfor.

Bez fosforu se neobejde žádný živý organismus. Tvoří kostru molekuly DNA a je také součástí adenosintrifosfátu (ATP), nuleotidu, který buňce slouží jako palivo pro chemické reakce.

Potřebujeme ho, aby kosti byly pevné, abychom netrpěli chudokrevností, nekazily se nám zuby. A také bychom se bez něj rychle unavili. Zemědělství ho využívá jako hnojivo. V přírodě se přitom vyskytuje pouze ve sloučeninách.

V zemské kůře i v každém živém organismu. Přesto se jeho zásoby tenčí a podle některých vědců by se mohly vyčerpat už během příštích 50 let. Důvod? Velryby. Přesněji, nedostatek jejich trusu.

Velryba, kam oko dohlédlo

Ještě v 17. století jsou oceány velryb plné. „Bylo jich tolik, že v Cape Cod jste po jejich zádech mohli přejít z jednoho konce zálivu na druhý,“ říká mořská bioložka Asha de Vosová.

Jenže pak je lidé začnou hromadně vybíjet pro maso, tuk a kosti. Zákaz jejich komerčního lovu přichází v osmdesátých letech 20. století doslova za pět minut dvanáct.

Z téměř 400 000 plejtváků obrovských, jednoho z největších pozemských tvorů, jich zbylo jen pár set. Ostatní druhy dosahují desetiny, maximálně třetiny, původního počtu. A ještě nemají vyhráno.

Norsko a Japonci na zákaz kašlou, navíc na mořské obry číhají další nástrahy. Plovoucí sítě, tankery, odpadky. Proto se i 30 let po vydání moratoria, počítají spíše na stovky než tisíce.

S jejich výzkumem si však vědci začínají uvědomovat, že jsou pro život mnohem důležitější než tušili. „Jsou skutečnými inženýry ekosystému,“ říká nadšeně de Vosová.

„Mají zásadní podíl na stabilitě a kondici oceánů, a nepřímo slouží dokonce i lidské společnosti.“ Fungují totiž jako hnojící služba, těžební společnost, kamionová doprava a také zásobárna živin v jednom. A to vše prostřednictvím výkalů.

Čím víc výkalů, tím lépe

Výzkumy totiž dokazují, že tento trus patří k nejdůležitějším složkám nutným pro zachování stability a zdraví oceánů a dalo by se říci, že následně i zbytku planety.

Jak se velryby potápí do hloubek, aby se nakrmily, a pak vyplouvají zpět na povrch, aby se nadechly, a některé druhy se přitom potápí až do kilometrových hloubek, vynášejí ke hladině ve svých žaludcích a střevech tuny důležitých živin.

Třeba právě fosforu, nebo železa, které vypouští u hladiny do oceánu v podobě enormních dávek výkalů. Velrybí trus je tekutý a tučný, proto plave na hladině jako olejová skvrna.

Tady ho využívá ke svému růstu fytoplankton, jednobuněčné řasy, které jsou základem mořského potravního řetězce. Řasami se živí drobní korýši, těmi větší ryby, a těmi zase ptáci nebo člověk.

Užitečná migrace

Navíc velryby patří k živočichům s nejdelší každoroční migrací. Některé druhy migrují téměř 20 000 km mezi oblastí bohatou na potravu a oblastí bezpečnou pro rození mláďat. Tam a zpátky každý rok.

„A jak tak cestují, převáží hnojivo ve formě svých výkalů z míst, které je ho dostatek, na místa, které je potřebují,“ říká de Vosová.

Jenže zatímco dříve takto přemístily, ať už horizontálně nebo vertikálně, až 350 000 tun fosforu ročně, dnes je to pouhá pětina, necelých 70 000 tun. Nejsou na to samozřejmě samy.

Stejnou službu vykonávají také mořští ptáci a tažné ryby s tím, že o další šíření se pak starají suchozemská zvířata. Jenže i jejich řady řídnou. Zatímco kdysi dokázali přepravit až 150 000 tun fosforu ročně, dnes je to pouhých 15 000 tun.