Dětská obrna, kdysi obávaná hrozba, která ochromovala a zabíjela, dnes díky očkování patří ve většině světa k historii. S ní se postupně vytrácí i symbol boje proti ní – železné plíce.

Proč se uvažovalo o jejich renesanci během koronavirové pandemie a jaký význam má vymýcení této nemoci pro budoucí generace? Odhalte příběh o triumfu vědy a boji s neviditelným nepřítelem.

Dětská obrna byla před zavedením plošného očkování jednou z nejvíce obávaných dětských nemocí. Její dopady byly devastující, především z důvodu potenciálního ochrnutí dýchacích svalů, které vyžadovalo okamžitou a intenzivní podporu dýchání.

V té době byly železné plíce jediným spolehlivým řešením. Jedná se o ventilátor s negativním tlakem, speciálně navržený pro pacienty, kteří ztratili schopnost dýchat sami.

Ačkoliv se jedná o objemné a pro pacienta omezující zařízení, bylo to často jediné, co je udrželo naživu.

Příkladem boje s touto nemocí je i Paul Alexander, který se nakazil v roce 1952 během poslední velké epidemie obrny ve Spojených státech. Během této epidemie onemocnělo přes 58 000 lidí, převážně dětí.

Více než 3000 postižených nemocí podlehlo, a dalších 21 000 jich zůstalo s trvalými následky, včetně ochrnutí. Alexander byl jedním z mnoha, kterému železné plíce zachránily život.

Probudil se v kovovém vězení, nemohl se hýbat ani mluvit. Děti kolem něj na tom byly podobně, a Alexander vzpomínal: „Kdykoliv jsem se s někým skamarádil, zemřel.“ Tato krutá realita svědčí o obrovské úmrtnosti a devastujícím dopadu nemoci. V té době ve Spojených státech na železné plíce spoléhalo dalších 1200 dětí.

Po roce a půl v nemocnici byl Paul Alexander propuštěn domů. Musel se naučit takzvané glosofaryngeální dýchání, což je technika, při níž se polykáním a zadržováním vzduchu v krku pacient „nasává“ vzduch do plic.

Tato technika vyžadovala obrovské úsilí a odhodlání. Fyzioterapeutka mu slíbila, že pokud zvládne na dobu tří minut polykat a zadržovat v krku vzduch, pořídí mu štěně. Paul ho dostal o rok později a pojmenoval ho Zrzek.

Díky této technice dýchání dokázal následně vydržet bez železných plic i několik hodin v kuse, což mu umožnilo do určité míry žít mimo kovový válec a získat alespoň částečnou soběstačnost. Paul Alexander se stal neuvěřitelným příkladem lidské houževnatosti.

Navzdory svému postižení dokázal žít plnohodnotný život, vystudoval vysokou školu, stal se právníkem a inspirativním řečníkem.

Jeho životní pouť skončila minulý rok v březnu, kdy bohužel podlehl covidu, po neuvěřitelných 72 letech strávených v železných plicích. Jeho příběh je silným svědectvím o síle lidského ducha a odhodlání, ale také připomínkou, jak daleko pokročila medicína.

Železné plíce během koronaviru – Zastaralá technologie v novém světle

Paradoxem moderní doby je, že v době pandemie koronaviru COVID-19, která způsobovala akutní respirační selhání u velkého počtu pacientů, se o tomto kovovém vězení uvažovalo jako o levnější a rychleji vyrobitelné alternativě moderních plicních ventilátorů.

To svědčí o tom, že i staré technologie mohou mít v krizových situacích své místo. Nicméně, v moderní medicíně jsou železné plíce již považovány za zastaralé.

Důvodem je především úspěšné vymýcení dětské obrny ve většině zemí světa, s výjimkou několika málo oblastí, jako je Afghánistán a Pákistán, kde přetrvávají endemické oblasti.

Stejně tak významně přispěl k ústupu železných plic i vývoj modernějších a sofistikovanějších metod na podporu dýchání.

Dnešní plicní ventilátory jsou mnohem menší, efektivnější, komfortnější pro pacienta a umožňují mnohem preciznější kontrolu nad dýcháním.

Pacienti tak nejsou nuceni ležet v objemných válcích, ale mohou být připojeni k menším přístrojům, které jim umožňují větší mobilitu a komfort.

Československo se v roce 1960 stalo první zemí na světě, kde byla obrna vymýcena na národní úrovni. Toho bylo dosaženo díky rozsáhlému a efektivnímu očkovacímu programu, který byl zahájen v polovině 50. let 20. století.

Je to obrovský úspěch, který svědčí o síle prevence a veřejného zdraví. Nicméně, i když byla nemoc vymýcena, její důsledky přetrvávaly.

V roce 2007 u nás stále žilo asi 10 000 lidí, kteří se potýkali s následky této nemoci, což zahrnovalo různé stupně ochrnutí a související zdravotní problémy, vyžadující často celoživotní péči.

Příběh dětské obrny a železných plic je silnou připomínkou jak ničivé síly nemocí, tak i triumfu lidského ducha a vědeckého pokroku.

Od obávané epidemie, která si vyžádala tisíce životů a zanechala miliony postižených, jsme se díky očkování posunuli k praktickému vymýcení. Železné plíce, ačkoliv dnes již muzejní exponát, zůstávají symbolem naděje a odhodlání v boji za každý dech.

Jejich dočasná „renesance“ během pandemie covidu navíc ukázala, že i v době nejmodernějších technologií může mít své místo historie a vynalézavost.

Příběh obrny je lekcí o tom, jak důležitá je prevence a jak se společným úsilím dá porazit i ten nejzákeřnější nepřítel.