Období  uvolněnosti v mravech střídají v Evropě éry asketismu, a právě viktoriánská doba se řadí do té prudérní skupiny.

Zakázané ovoce ale nejlépe chutná, proto právě v 19. století začnou vycházet ty nejerotičtější knihy, nad kterými kdy moralisté bezradně lámali rukama.

Strohost viktoriánské éry těžce nese její současník sir Richard Burton (1821–1890).

Jak o své době orientalista, překladatel a nenapravitelný osvěta říká, „Anglie produkuje společnost, která je více sexualizovaná než údajně přesexualizovaný Východ.

Bezradné ženy jsou odkázány na mentální prostituci čtením francouzských románů.“ Je to právě on, kdo se vynasnaží zpřetrhat provazy sešněrované upjatosti pomocí překladů a rozšiřováním orientálních erotických manuálů.

Ty se pro svou nevídanou otevřenost zdají ne jako z jiného kontinentu, ale rovnou z jiného světa.

Legenda k dostání

S indický spisem Kámasútra ze 3.–6. století, neboli „Poučení o rozkoši“, kterou napíše učenec Vátsjájana, se Evropa obšírněji seznámí až v roce 1883. Do angličtiny přeloží právě sir Richard Burton, a rozdmýchá tím mnoho vášní.

Její ilustrovaná část, detailně popisující milostné pozice, je jen malým dílkem velmi komplexního spisu. Suchým a učeným jazykem v prvé řadě filozofuje a poučuje, přičemž zabředává do množství témat od psychologie po životní styl.

Myšlenkou díla je směřovat osobní i veřejné aktivity k maximálnímu potěšení a prožívat spokojený – to znamená uspokojený – život.

Červená knihovna pro muže

Jen tři roky po Kámasútře vydá sir Burton dílo „Voňavá zahrada“, který vznikne rukou Tunisana al-Nafzawiho mezi 15.–16. stoletím.

I když je napsáno spíše pro pobavení než pro poučení, Evropa si dílo přesto ráda adoptuje, čímž se stane neznámějším arabským erotickým manuálem. Je plný předlouhých anekdot, které mají sloužit jedinému cíli – rozdráždění čtenářstva.

Recept na afrodiziaka tak doprovází příběh o čtveřici mužů, která vyruší lesbickou orgii jedné stovky panen a všechny je obrátí k heterosexualitě.

Al-Nafzawi pohlíží na ženy výhradně jako na prostředky k dosažení jediného cíle – uspokojení mužského chtíče, proto také kniha vyvolá mezi evropskými muži takovou senzaci. Je zkrátka ideálním čtením pro dlouhé zimní, podzimní, jarní a letní večery.

Neodolatelná oplzlost

Ještě před orientální erotikou ale Evropa dlouho listuje dílem Michela Millota, ve francouzském originále L´École des filles (1655) (Škola dívek).

Jako první široce dostupný pornografický text a sexuální manuál na Západě navíc zcela vyvrací představy o zdráhavém přístupu našich předků k sexualitě. Pro ženy zde tělesný styk neznamená nutné zlo, ale záležitost „neslýchané blaženosti“.

Starší žena v knize uděluje nezkušené dívce lekce z anatomie, které děvče následně uvádí do praxe s fešným mladíkem. Text neunikne pozornosti ani jinak velmi otevřeného Samuela Pepyse (1633–1703). Do deníku si poznamená:

„Byla to ta nejsprostší a nejoplzlejší kniha, kterou jsem kdy viděl.“ Přesto si ji koupí, přečte a následně spálí. Alespoň to tak tvrdil.