Dáma u telegrafu: Jak císař František Josef I. povolil ženám pracovat na poště

„Můj úmysl jest prositi o nějaké místo při c. k. státním telegrafu v Praze, čemuž dle přiložených vysvědčení vyhověno býti může,“ píše Ludmila Bozděchová samotnému císaři 17. června 1871. A doufá v kladné vyřízení své žádosti.

Vdát se, rodit jedno dítě za druhým a věnovat se manželovi, takové bývá poslání žen v 19. století. Jenže ne vždy se daří tento scénář naplnit. Stačí, aby rodina měla několik dcer a na část z nich už bohužel žádné věno nezbyde.

Na trhu potenciálních nevěst přitom hraje věno ohromnou roli. Muži nemají zájem o ženu chudou jako kostelní myš, i kdyby byla sebekrásnější. V situaci nechtěných a zároveň nevzdělaných žen se proto ve 2. polovině 19. století ocitá spousta českých dcerek.

Podobný osud by málem potkal i Ludmilu Bozděchovou (1848–1924), která je polovičním sirotkem. Její otec zemřel jako voják. Není proto divu, že jí peníze nikdo nepřinese na stříbrném podnose. Sama se musí ohánět.

A protože je odvážná, rozhodne se prošlapat cestičku nejenom sobě, ale i ostatním.

Vojtěch Náprstek velmi podporuje emancipaci žen.

Ministerská vyhláška zaměstnání zakazuje

Stýká se s pokrokářem Vojtou Náprstkem (1826-1894), chodí na přednášky do jeho domu U Halánků, kde působí Americký klub dam, volné sdružení žen, které se touží vzdělávat. Náprstek dobře ví, jak těžkou situaci ženy mají:

„V monarchii existuje převaha žen. Je proto povinností vytvořit podmínky, aby si mohly najít obživu.“ Ludmile a nejenom jí dodává energii, aby nečekaly, až se o ně někdo postará, ale samy si aktivně hledaly práci.

„Zkuste si udělat soukromý telegrafický kurz,“ navrhne Bozděchové a ta jeho slova vyslyší.

Dům u Halánků (dnes Náprstkovo muzeum) slouží v době Náprstkova života jako útočiště pokrokových názorů.

Nemá to ale jednoduché. Všichni jí házejí klacky pod nohy. „Vy chcete dělat zkoušku na práci s telegrafem? Postavte se raději k plotně. Místo na poštovním úřadě jako žena stejně získat nemůžete! Ministerská vyhláška to nedovoluje!“ slyší ze všech stran.

Má vztek, ale nevzdává se. „Nejde to v Praze? Půjdu tedy do Vídně,“ rozhodne se. Nezůstane ale jenom u zkoušky, který se jí úspěšně povede absolvovat.

Protože k čemu by jí byla zkouška, když ji na poště, do té doby čistě mužské záležitosti, nikdo stejně nezaměstná?

František Josef I. je schopen během audiencí pozorně naslouchat.

V záplavě dopisů zaujme

Naočkována moderními Náprstkovými názory se proto odhodlá napsat přímo císaři Františku Josefovi I. (1830–1916). Zdůrazňuje, že má za sebou hotovou zkoušku telegrafistky a žádá o audienci.

„Cíle mých snah a tužeb však jen tenkráte dosáhnouti možno, když vaše císařské a královské veličenstvo nejmilostivější vyřknouti ráčí, že ženy při státních telegrafech a poštách jakož úřednice dovoleno zaměstnati,“ zní její úpěnlivá slova.

Panovníka její dopis v záplavě mnoha dalších zaujme. Mladá dívka zdůrazní, že se stala polovičním sirotkem po vojákovi rakouské armády, a právě na takové argumenty císař slyší.

Ludmila je proto pozvána do vídeňského Hofburgu, kde s ostatními čeká ve frontě až přijde na řadu. Jakmile je poučena, jak se má chovat, vstupuje do audienční místnosti.

Uniformy rakousko-uherské armády - právě skutečnost, že Ludmilin otec zemřel jako voják zřejmě sehraje velkou roli v císařově zájmu. — Uniformy rakousko-uherské armády – právě skutečnost, že Ludmilin otec zemřel jako voják zřejmě sehraje velkou roli v císařově zájmu.

Velké vítězství

Poklekne a přednáší svoje přání. František Josef I. pozorně naslouchá. „Je třeba zjednati nápravu,“ pokývne hlavou. Ludmila odchází z audience jako omámená. Slaví svoje velké vítězství! A brzy zjistí, rakousko-uherský panovník nemluvil do větru.

Slib, který jí dal, opravdu plní. 1. ledna 1872 vydává císařské nařízení, podle kterého mohou ženy pracovat u telegrafu a na poště. Bozděchová může konečně nastoupit do vytouženého zaměstnání.