Princezny patří jenom do pohádek? Ale kdeže, jsou součástí naší historie. Dokonce některé české princezny udělají díru do světa. Podívají se na opačný konec Evropy a jejich život nabídne víc dobrodružství než nějaká pohádka.

A tak to je třeba i v případě nejznámější a nejoblíbenější české princezny, která se narodí jako Markéta (1186–1213).

Je to dcera prvního dědičného českého krále Přemysla Otakara I. (1155–1230), ale narodí se v době, kdy Přemysl ještě zdaleka nemá jisté, že usedne na trůn. Část dětství tak Markéta stráví mimo české země v exilu společně s tatínkem.

Jenže pak se Přemysl vlády skutečně ujme a jeden z jeho prvních vladařských kroků je, že se nechá korunovat králem a zároveň zapudí manželku i s dcerou: potřebuje si přece vzít někoho na úrovni, aby nová žena byla hodná jeho nové královské koruny.

Exil v Míšni

„Kdy uvidíme otce, matko?“ ptá se zpočátku desetiletá dívka. Ale brzy se ptát přestane. Je jí jasné, že otec vyměnil rodinu za vidinu vhodnějšího svazku. „Nejsem pro krále dost dobrá,“ zoufá si dívka sklíčeně a čeká, co jí osud nadělí.

Možná klášter? Možná úloha nějaké dvorní dámy? Ale osud rozhodne, že v tomhle zoufání se plete. Jde o to najít jen toho správného krále!

Z daleké země

Kolem roku 1204 dorazí do Míšně zvláštní poslanci. Světlovlasí a zarostlí muži ve vlněných oblecích. Trochu připomínají Vikingy z dávných bájí. Přinášejí vzácné dary a poselství od svého krále.

„Doslechli jsme se, že dcera krále Přemysla je velmi krásná a náš pán a král by ji rad pojal za svou choť.“ Valdemar II. (asi 1170–1241) je úspěšný vládce, za jehož panování Dánsko dosáhne mnoha úspěchů.

K rodové zemi připojí rozlehlá území v Pobaltí, ovládne Holštýnsko. Dobrá partie. Tak dobrá, že se Přemysl rozpomene, že vlastně nějakou dceru má.

Prodáno dánským pánům

V roce 1205 se tak Markéta i s matkou smí nakrátko vrátit do Prahy, aby otec dojednal podmínky sňatku. Spojenectví s Dánským královstvím není jen tak k zahození a podobná aliance pozvedne i majestát jeho vlastní koruny.

Přislíbí velké věno, vřelé vztahy a šup, už žene zapuzenou manželku i s dcerou zase pryč. Svatba se tak koná ve městě Lübeck, na pobřeží baltského moře, daleko od domova.

„Přijmi prosím jméno Dagmar, které v naší zemi bude lépe přijímáno,“ poprosí ji král a ona přijme. Od té doby už není Markétou Přemyslovnou, ale královnou Dagmar Dánskou.

Nejoblíbenější z královen

Na růžích ale ustláno nemá. „Můj muž opět ulehl s jinou,“ mrzí se královna. Není to poprvé a nejspíš ani naposledy. Ale král je zároveň asi jediný, kdo si své ženy neváží. Prakticky celé Dánsko Dagmar miluje, pro její krásu i dobrotivost.

A skládají o ní písně: „Rozblažen byl veškeren lid, bohatí i nuzáci, zaplesali srdečně jak měšťané, tak sedláci. Neb v míru, v nevinnosti přišla blahost poddanému nést:

Ó kdyby vždycky Dánsko měla také kvítko, jaká čest!“ Umírá při porodu svého druhého syna, ale v zemi nadále žije její odkaz. Královna se stává hrdinkou mnohých balad a příběhů, její vyobrazení najdeme hned na několika místech. Česká princezna si rozhodně umí získat srdce drsných seveřanů.