Horským údolím najednou projede pruh světla a zastaví se nad starým dubem. Žena či dívka uprostřed bílého světla kyne prstem malým pasáčkům, aby šli blíž. Ti ale utíkají a vše vyprávějí doma.

Rodiče a sousedé jim nevěří, a tak se jdou na místo tajemného úkazu podívat. Zůstávají oněměle stát. Jejich děti si povídají s něčím, co oni nemohou vidět.

Píše se rok 1917 a v Evropě již třetím rokem vedou proti sobě mocnosti nemilosrdný konflikt, v němž umírají miliony lidí. Také mladí Portugalci do války spěchají, hlavně na západní frontu.

Kdo by se tehdy staral o Fatimu – malou portugalskou vesničku, jíž jako kdyby zavály čas i přírodní podmínky hluboko do minulosti?

A právě zde žijí svědci zázraku – pasáčci Lucía dos Santos, jeho sestřenice Jacinta Marta a bratranec Francesco. Žijí v horách 800 metrů nad mořem a mnoho k obživě nemají.

Většinu dětství tráví pasením ovcí a jistě vnímají těžkou situaci svoji i dospělých, jichž se dotkla válka tak jako většiny lidí evropského kontinentu. Děti jsou takřka negramotné, ale díky tradiční katolické výchově silně věřící.

K Bohu a Panně Marii se často obracejí, aby se postarali o jejich rodiče a blízké, aby ukončili zbytečné vraždění na frontě. A možná právě tím se dá vysvětlit, proč zrovna je navštívilo zjevení.

Krásná paní

„Jasnější než Slunce, vyzařující paprsky světla jasnější a silnější než křišťálový pohár naplněný jiskřivou vodou, kterým pronikají palčivé sluneční paprsky,“ popisuje Lucía zjevení později.

Řeč je o události z 13. května 1917. Tehdy jako každý jiný den pasáčci vyženou dobytek na pastvu do hor. V údolí Istria ale krajinu náhle ozáří záblesk bez hromu, jak by bylo při bouřce běžné.

Světlo sjíždí z oblohy a objevuje se nad větvemi osamělého stromu, aniž by se větve a listy alespoň slabě pohnuly. Krásná mladá paní oděná do bílého kyne dětem a začíná promlouvat.

Při prvním setkání jim ale mnoho neřekne, pouze, aby přišli na stejné místo o měsíc později a každý následují měsíc rovněž. Doma dětem ale vyprávění nikdo nevěří a ony samy mu moc nerozumějí. Až místní farář jim musí vysvětlit, co vlastně viděli.

Mezi vesničany se zatím vůbec nemluví o svaté Panně Marii, ale o bílém zjevení nebo krásné paní.

Ty tu zůstaneš

Na další setkání už děti doprovázejí i dospělí vesničané. Nic nevidí, ani nikoho nezaslechnou, ale děti padají k zemi a na kolenou s někým mluví. Žádají onu bílou postavu, aby si je vzala s sebou do ráje. Dáma v bílém odění ale v prvním poselstvím pronáší:

„Francisca a Jacintu si brzy odvedu. Ty, Lucio, tu však zůstaneš.“ Vesničané nad tím kroutí hlavou, ale přichází i další zjevení. 13. srpna 1917 pronáší světice hned tři poselství.

V prvních dvou upozorňuje na blížící se konec 1. světové války, ale také na příchod druhé. Varuje před mocností z východu, čímž dozajista myslí Sovětský svaz. Třetí poselství ale zůstává tajemstvím.

Lucía proto žádá Marii o vykonání nějakého zázraku, jenž by přesvědčil i ostatní.

Na dalších setkáních v září a říjnu toho roku se desetitisíce křesťanů mohou přesvědčit o přítomnosti nadpozemské bytosti, protože dochází k otáčení slunce, které se začíná prudce pohybovat.

„Některé výpovědi mluví dokonce o světelné kouli plující po obloze (v dobové terminologii „aeroplán Panny Marie“), o žluté mlze, o tajících vločkách snášejících se z oblohy a dalších podivných úkazech.“ doplňuje záhadolog Jan Novák.

Církevní zájem

Říjnové setkání bylo poslední. Na konci Velké války vypuká epidemie španělské chřipky, na niž umírá 4. dubna 1919 Francisco a Jacinta o necelý rok později, jak jim bylo předpovězeno.

Někteří autoři konspiračních teorií jsou přesvědčeni, že umírající děti obklopovala podivná záře či že nešlo vůbec o chřipku, ale o neznámou chorobu připomínající účinky radioaktivního záření.

Do věci se tehdy vloží katolická církev, jež nemůže přehlédnout zástupy poutníků mířících do Fatimy. V roce 1921 je Lucia přemístěna do kláštera v Oportu, aby roku 1930 církevní úřady oficiálně uznaly pravost fatimského mariánského zjevení.

Ve Fatimě rostou ze dne na den svatyně, ubytovny a další objekty jako houby po dešti. Z neznámé vesničky jsou najednou další Lurdy. Zároveň se ale vyrojí také nové okolnosti celého případu.

Objevují se nečekaná svědectví, že děti vídaly cosi jako zjevení už v roce 1915 a poté ještě několikrát, než na ně přízrak v bílém vůbec promluvil.

Postoj církve

Katolická hierarchie má k zázrakům obecně rezervovaný postoj. Každý takový úkaz je zkoumán celá desetiletí a někdy i staletí. Scházejí se komise ctihodných otců a posuzují se všechny okolnosti.

Nejpádnější jsou zázračná uzdravení, ale i ty chtějí duchovní řádně doložit.

V jednom takovém případu, ke kterému došlo v roce 1992 ve slovenské Limanové příslušný duchovní dokonce vyzval účastníky zázraku, aby svá svědectví doložili lékařem vyhotovenou dokumentací. Církev chce vypadat seriózně a chránit se před blamáží.

Papež se nevyjadřuje

Pouhých 13 let po zjevení je celý zázrak církví uznán. Jacinto a Francesca se dočkávají blahořečení v roce 2000, a stávají se dokonce tehdy nejmladšími blahořečenými, kteří nezemřeli jako mučedníci.

Lucía umírá až v 97 letech a Portugalsko vlivem smutné události vyhlašuje státní smutek. I ona se dočká posmrtné úcty od církve, ale je zvláštní, že proces blahořečení dětí proběhl už tak brzo. Vždyť jiní světci čekají na tato uznání i celá staletí.

„Postup byl zdůvodněn „hrdinstvím křesťanské ctnosti obou dětí, které neprozradily svěřená tajemství, přestože je uvěznili, vyhrožovali jim a podrobovali je silnému tlaku,“ vysvětlují odborníci.

Tajemství týkající se třetího proroctví zná po smrti kamarádů už jen Lucía. Ta je ve 40. letech vynese na světlo pouze jako klášterní tajemství.

S předpovědí ale také tlumočí požadavek Panny Marie, která si nepřeje prozradit varování před rokem 1960. Ještě v roce 1957 Lucíina výpověď putuje do Vatikánu. O tři roky později k tomu ale Svatý otec píše: „Papež ji viděl a k obsahu se nevyjadřuje.“

Možná Apokalypsa?

O třetím proroctví proto dodnes kolují hodně divoké historky. Může prý obsahovat i Apokalypsu – konec světa, termín 3. světové války apod. Ostatně stejnou povahu mají i některá proroctví dřívějších papežů či alespoň jejich výroky.

„Mnoho národů zmizí z povrchu země. Bezbožné národy se stanou Bohem vyvolenými k potrestání lidstva, jestliže modlitbami nepřivodíme jejich obrat k víře.

Lidstvo spěje k záhubě…,“ zní Lucíina výpověď z roku 1957.  Pozdější papež Benedikt XVI. jednou pronáší, že proroctví neobsahuje nic, co by už nebylo známo z Apokalypsy.

Jan Pavel II. pro změnu navštěvuje Fatimu a odmítá, že by Bůh měl v úmyslu lidstvo zničit.

V souvislosti s jeho osobou se kvůli tomu veřejně šušká, že proroctví předpovídalo atentát na Svatého otce z roku 1981. V roce 2000 to i samotná hlava katolické církve potvrzuje. Podle mnohých ale Vatikán dosud celou pravdu tají.

Pravda o zjeveních

Mariánských zjevení jsou po celém světě stovky. Svědci jsou katolíci, protestanté, pravoslavní i členové jiných odnoží křesťanství. V jednom případě se dokonce Panna Marie zjevuje davu muslimů na střeše koptského kostela v Egyptě.

Věřící vidí světici v Evropě, Asii, Africe i Americe. V době rekatolizace o ni není nouze ani v Čechách. Ortodoxním netřeba zjevení vysvětlovat, zato ateisté by rádi přišli záhadě na kloub.

Domnívají se proto, že jde o kolektivní halucinace, důsledek dlouhodobého stresu jako je válka, chudoba, těžké životní podmínky nebo hysterie způsobená pubertou. Mnohými komentátory je fenomén zjevení považován také za ekonomický zjev: když se kult ujme, je ze zanedbané lokality rázem bohatá obec.