Malé, velké, tiché i hlasité. Zvonky a zvonečky k Vánocům neodmyslitelně patří…
Na zvonek zazvoní Ježíšek, když dětem nadělí dárky pod stromeček. Kostelní zvony zazní na půlnoční mši, aby každému, kdo je v tu magickou noc uslyší, pomohly najít pořádkové bohatství.
A když si různé zvonečky či rolničky rozvěsíte po domě, budete prý mít krásné a klidné svátky!
Kdo na to všechno přišel? Zvyk zvonění patrně pochází od pohanů, kteří věřili, že zvuk zvonků zažene zlé duchy. Kteří by na nás jinak číhali hlavně za dlouhých zimních nocí! Zvoní se pro štěstí, když se někdo narodí, slaví narozeniny nebo má svatbu.
Později se to však trochu otočí – zvonky oznamují třeba požár, neštěstí nebo smrt.
Pro šlechtu i pro dobytek
Kdy ale zazněl ten úplně první? Nejstarší archeologické nálezy zvonů pocházejí již ze 3. tisíciletí před Kristem, ze starověké Číny a Mezopotámie.
Nejprve jde lidem hlavně o pronikavý zvuk, později je zvon symbolem šlechty, bohatství a moci. Brzy se však nabízejí i jiné funkce. Již představitelé čínské dynastie Šang (asi 1600-1050 př. n. l.) věší zvonky na koňská spřežení a na psí obojky.
Římané je dávají na krk kravám a ovcím, aby se jim neztratily. A římské lázně také zvonem ohlašují čas ke koupání.
Když z kostelů zní…
Zvony patří i ke křesťanům. Jako doplněk náboženských obřadů jim začnou sloužit kolem roku 400 až 600 našeho letopočtu. V Evropě se objevují nejprve v klášterech, zhruba v 10. století proniknou do kostelů a postupně tak rozeznívají celá města.
Tehdy už tu kvete řemeslo zvonařství – zvony se odlévají ze speciální směsi bronzu, stále však mají poněkud rozmanité tvary. Až ve 12. století se objevuje ten klasický „zvonovitý“.
Poslové matky boží
Zvon nezvoní sám od sebe! Předtím, než je řada z nich napojena na automatický systém, jejich hlasy probouzejí zvoníci.
Krásné povolání, které se rodí z otce na syna, má však i stinné stránky. Zvoníci mají problémy se sluchem a někdy i ohluchnou. A hlavně nesmí trpět závratěmi! Pravidelně šplhají vysoko do věže, při náročném zvonění navíc musí držet balanc na trámech zvonice.
Dnes už zvoní v kostelech spíš dobrovolníci. Zvoníci vytvářejí různá hudební díla.
Obři mezi zvony
Největším zvonem, který kdy byl na světě vyroben, je patrně gigantický Dhammaseiti z Barmy. Pochází z roku 1484 a váží přes 300 tun. Má však jeden nedostatek – už přes 400 let leží někde v bahně na dně barmské řeky!
Potopí se i s lodí poté, co se ho roku 1608 zmocní portugalský dobrodruh Philip de Brito. Kde přesně to bylo, nikdo netuší.
Ze zvonů „na zemi“ tak zůstává tím největším slavný Car kolokol v moskevském Kremlu. Šest metrů vysoký a 193 tun vážící kolos však nikdo nikdo neslyšel. V roce 1737, ještě něž stihne být zavěšen, dojde k požáru a zvon pukne!
Kdo je tedy tím skutečně funkčním rekordmanem? Patrně Velký zvon Mingun v Myanmaru, který tu nechá ulít v roce 1790 král Bhouthobhuya.
Českým zvonům vévodí proslulý Zikmund z roku 1549, který zdobí katedrálu svatého Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě.
Jak zní zvon s průměrem 256 cm, výškou 203 cm a hmotností cca 16 tun, si můžete poslechnout každou neděli – v poledne a před mší svatou.
Zvoní, nebo hrají?
Zvon je v první řadě hudební nástroj. Z jednoho úhlu pohledu patří pod bicí. Tělo zvonu je jako obří činel, místo paličky máme pohyblivé srdce, zavěšené uvnitř.
Stejně tak ale může být zařazen mezi idiofony – nástroje, které vydávají tóny chvěním sebe sama. Nikoliv třeba za pomoci membrány, jako je to u bubnu.
Každý pořádný zvon, než nastoupí do služby, musí být náležitě naladěn! V historii se zvony ladí tak, že jim někdo část okraje nahrubo odsekne kladivem.
Asi od 19. století už je ladění propracovanější. Konkrétní tón zvonu zjednodušeně spočívá v jeho tvaru, tloušťce stěn a vnitřním průměru těla. Jakmile je jednou dán, oproti jiným nástrojům už se nikdy nerozladí!
Víc zvonů, víc muziky
Může zvon zahrát celou písničku? Ano, když má k tomu pomocníky. A tvoří tak třeba celou zvonkohru! Každý zvon je naladěn na konkrétní tón.
Celek se ovládá buď elektronicky, systémem provazů a táhel nebo jednoduše ručně. Podobně, jako když hrajete na xylofon.
Jsou „křtěny“ a mají jména
Zvony většinou dostávají jména jako lidé. Alespoň tedy ty klasické kostelní, mezi nimiž často najdeme jmenovce českých patronů (Václav, Anežka nebo Jan Nepomucký). Anebo světců (Josef či Marie). Někdy se jmenují po tom, kdo je kostelu daroval.
Oficiální jméno získává zvon při aktu vysvěcení, které je při zavěšení nového zvonu u nás tradicí již od 10. století. Mnohé z nich jsou však známy spíš pod lidovými názvy. Třeba podle svojí funkce. V poledne zvoní Poledník, v neděli (lat. dominica) Dominik, při pohřbu Umíráček.
Někdy stojí na hlavě!
Pokud byste chtěli pověsit či položit zvonek, určitě ho dáte otevřenou stranou dolů. Ovšem jde to i obráceně – existují kostelní zvony, které si doslova stojí na hlavě! Pouze při zvonění se otočí do běžné polohy a ovládají se šlapáním na páku.
U nás je najdeme už je v Kouřimi či Rovensku pod Troskami, většina tzv. rebelantských zvonů je totiž hlavně za Josefa II. (1741-1790) převěšována. Říká se jim jaké zvony husitské, protože připomínají husitský kalich.
A někdy raději utichnou…
Každý rok se zvony odmlčí na Zelený čtvrtek před Velikonocemi a věřící se musí do kostela svolávat řehtačkami. To si ale jen odskočily do Říma!
Závažnější je ticho v Anglii během druhé světové války – zvony na všech kostelích ohlašují pouze invazi nepřátel!
V roce 1942 Winston Churchill (1875-1965) povolí zvonění o Vánocích a dalších svátcích, 27. května 1943 je zákaz konečně zrušen.
Slavný zvon Big Ben v Londýně znovu utichne v roce 1965. V den Churchillova pohřbu.
