Je to prostě stav, kdy nevidíme! Tma se neúnavně vrací den co den a nic zajímavého na ní snad ani být nemůže… Nebo ano?
Tma má mnoho podob. Může být romantická, strašidelná i nebezpečná. Někdy je škodlivá, někdy léčivá a téměř nikdy není černá! A je vůbec skutečná?
Proč přichází každou noc?
Zdá se to logické. Když Slunce zapadne, nastává tma. Pokud se však nad tím zamyslíme trochu víc, vůbec co nedává smysl!
Slunce přeci není jedinou hvězdou ve vesmíru – z našeho pohledu ze Země je jich nekonečno. Každičký milimetr by tak měla pokrývat nějaká hvězda a jejich záře by měla celou oblohu osvítit tak, až by nám to oslepilo oči. Jenže tak to není. V noci je tma! Proč?
Této záhadě se říká fotometrický paradox a vědci nad ní bádají už celá staletí. Jako nejpravděpodobnější se jim zdá vysvětlení, že náš výhled je zkrátka omezený. Vidíme jen tak daleko, jak je celý vesmír starý.
Hvězdy vzdálenější než 14 miliard světelných let nemůžeme zahlédnout, protože jejich světlo k nám ještě nestihlo doputovat. A neboť se vlivem rozpínání vesmíru hvězdy od sebe pořád vzdalují, záře těch dalekých nám stále utíká. Tím vzniká ten prázdný prostor, který vnímáme jako temnou oblohu.
Nechoďte bez ní spát!
Pokud jste hodně unaví, usnete jistě i za bílého dne. Není to však totéž – za světla se uvolňuje mnohem méně melatoninu, hormonu, který dělá spánek hlubším a kvalitnějším a pomáhá tak tělu lépe se zregenerovat.
Noc milující melatonin navíc není odpovědný jen za hloubku spánku, má vliv také na metabolismus, krevní tlak, produkci dalších hormonů i rychlost stárnutí. Pokud ho máte opravdu nedostatek, může to znamenat větší riziko některých druhů rakoviny!
Ideální je tedy spát ve tmě – víkendové dospávání přes celé dopoledne váš oslabený organismus nezachrání.
Nahradí nám léky?
Život ve světle je samozřejmě jednodušší. A proto je velkou výzvou strávit nějaký čas v naprosté tmě!
Stará tibetská metoda nazvaná terapie tmou doporučuje pobyt v permanentní temnotě nejméně jeden, ale klidně i sedm týdnů! Tělo tak zvýší produkci melatoninu, což napomůže při mnoha zdravotních obtížích.
Posílíte imunitu, zlepšíte si kondici, zbystříte smysly a zbavíte se stresu. A začnete si lépe uvědomovat sebe sama. Ideální je během pobytu ve tmě ještě držet půst.
Když je nepřítelem…
Celkem běžná situace. Je večer, jste zabraní do nějaké činnosti… a v jednom okamžiku je všude tma!
Většina lidí si posvítí mobilem a jde zkontrolovat pojistky. Někomu ale začne bušit srdce, celý se roztřeste, zpotí a přes paniku nebude schopný slova ani pohybu. Nebo naopak dostane hysterický záchvat. Takoví lidé trpí nyktofobií – chorobným strachem ze tmy!
Pokud je vám ale jen nepříjemné chodit v noci venku, je to v pořádku. Přirozenou obavu ze tmy mají všichni a jde o pozůstatek evoluce. Když se nemůžeme spolehnout na oči, nepostřehneme třeba blížícího se vetřelce.
Temná, temnější, nejtemnější
Není tma jako tma! Natolik je temná, určuje tzv. Borleova stupnice, kterou zavádí v roce 2001 americký amatérský astronom John E. Bortle.
Jednotlivé stupně tmy, od „černé“ až do „bílé“, zjednodušeně vyjadřují, jaká je v daném místě míra světelného znečištění. Čím je menší, tím je tma temnější a tím více vidíme na obloze hvězd.
Za nejtmavší tmou na Zemi musíme vycestovat třeba do chilské pouště Atacama, na vrcholky Havajských ostrovů či do některých neobydlených části Kanady, Austrálie a Afriky. Nad hlavami vám tu bude zářit 3000 až 4000 hvězd!
U nás se nám taková podívaná nepoštěstí, máme však několik tzv. oblastí tmavé oblohy, kde si bez dalekohledu prohlédnete stále neuvěřitelných 2000 hvězd! Vydejte se na Manětínsko, do Beskyd, Jizerských hor nebo Podyjí.
Proč je tak těžké najít v přírodě skutečnou tmu? Protože osvětlení z měst běžně ovlivní náš pohled na nebe až na desítky kilometrů daleko. Dodnes zbylé oblasti tmavé oblohy tedy pečlivě střeží astronomové spolu s ochranáři přírody.
Slepým se skrývá
Často se říká, že nevidomí lidé mají kolem sebe tmu. Ale není to tak! Slepé oko nemůže vidět tmu, protože nedokáže rozlišovat mezi světlým a tmavým pozadí. Slepí doslova nevidí nic, jejich zrak je ze skupiny smyslů vyřazen.
Zkuste zavřít pravé oko a dívat je jen levým. A pak se zamyslete nad tím, co vidíte tím pravým. Tma to není.
Vidět ve tmě je hračka!
Závidíte kočkám jejich kouzelnou schopnost vidět ve tmě? Nemusíte! Vědci jsou totiž přesvědčeni o tom, že lidé to umí taky!
Když při jednom experimentu na univerzitě v britském Rochesteru zavřou dobrovolníky do temné komory a nechají je dělat různé pohyby rukama, zjistí, že 50 % zúčastněných ruce před sebou skutečně vidí!
Stačí, když proprioreceptory (vnímající pohyb a polohu) pošlou do mozku ty správné pokyny o tom, kde se ruce zrovna nacházejí.
Pokud tedy budeme trénovat mávání rukama, střídavě ze zavřenýma a otevřenýma očima, náš pohyb ve tmě bude mnohem jistější.
Voda je jejím spojencem
Tmu jako v ranci najdete i na dně oceánů. Kde se tam ale vzala, když voda je přeci průhledná a sluneční světlo by přes ni mělo projít? Neprojde!
Voda je pro světlo doslova smrticí zbraní – její molekuly a různé přítomné částečky všechny paprsky buď pohltí, anebo rozpráší do všech stran.
V hloubce okolo 10 metrů už neuvidíme červenou a oranžovou (světlo největších vlnových délek), poté zmizí žlutá a zelená a ve 150 metrech už máme vše modré. A asi kilometr pod hladinou neuvidíme nic!
Žádná neexistuje!
„Tma jest negativní pojem, vlastně něco, co neexistuje…“ vysloví již v 17. století český vědec Jan Marcus Marci (1595-1667).
Absolutní tmu skutečně nikde nenajdete, na každém místě na světě budou alespoň minimální zbytky světla, přestože je nemáme šanci postřehnout.
I kdyby to tak nebylo, pořád tma vlastně není ničím. Tma je jen nepřítomnost světla, stejně jako třeba absolutní nula (-273 °C) je nepřítomnost tepla.
A pokud tedy tma ve skutečnosti neexistuje, nemá ani černou barvu, jak si všichni myslí! Nemá totiž žádnou.
