Řetězy propojené vozy, na nichž se nacházely palné zbraně i několikačlenná osádka, tvořená válečníky s cepy, sudlicemi a kuši. Tak si představoval novou účinnou válečnou taktiku středověký mistr válčení, inženýr Konrad Keyser.

Nemohl vědět, že jen o pár desítek let později si jeho vynález připíše na účet mistrná husitská taktika.

„Je to můj vynález, nikoho jiného!“ prohlašoval Konrad Keyser (1366–1405) ještě za svého života. Bojová vozová hradba byla důkladně popsána právě v jeho díle Bellifortis a primárně představovala nástroj k ochraně pěšího vojska.

S vozovou hradbou se předně koketovalo už ve válce stoleté mezi Francií a Anglií, stejně tak tomu bylo i v tažení Řádu německých rytířů podél Baltu. Co naplat, k dokonalosti ji ale dovedli až husité v rebelujících českých zemích…

Sláva u Ústí

Psal se rok 1426 a od smrti uctívaného vojevůdce Jana Žižky (1360–1424) uplynuly už dva roky. To neměnilo nic na tom, že zastánci kalicha využívali jeho osvědčenou taktiku.

Jejich armáda byla jako vůbec první složena z komplexních taktických jednotek, utvářených z několika typů vzájemně se doplňujících zbraní, kdy hlavní důraz byl kladen na dělostřelectvo a pěchotu.

Vojsko využívalo nových strategií – nečekaných výpadů, přesunů v noci a dlouhých pochodů v těžko prostupných oblastech. Mistrné bylo také ve využívání terénu, při němž nezapomnělo nasadit ani „zbraň“ nejobávanější, právě vozovou hradbu.

K ukázkově svedené bitvě došlo 16. června. U Ústí nad Labem husité přesvědčivě rozdrtili vojáky a jednotky ze Saska, Míšeňska, Durynska, Horní Lužice a Chebska.

Historický mezník

Naposledy zde došlo k podívané, kdy těžká jízda napadla vozovou hradbu čelním útokem. „Dorazili až k vozům a už jich jednu sešikovanou řadu převrátili.

Teprve tehdy Čechové spustili pokřik a stříleli na ně z vozů z houfnic a z tarasnic (…), když viděli, že Němci běží, tehdy vyskočili z vozů a bili je hlava nehlava a hnali je od bojiště u Ústí,“ stojí ve Starých letopisech českých.

Ovládnutím Ústí husité získali přístup do Saska.

Jan Žižka zakomponoval princip vozové hradby do své armády v době, kdy se měl účastnit proslulé bitvy u Grunwaldu v roce 1410. Ačkoli není jisté, zda se jí skutečně účastnil, stoupenci kalicha měli právě zde okoukat tento útočně-obranný prvek.

Žižka a jeho nástupci koncept dále rozpracovali a přetavili ho v ucelený a účinný taktický systém, který děsil celou střední Evropu.

Průšvih u Varny

Vždyť hradba vznikla především proto, aby eliminovala taktiku feudálních armád. Do vozové hradby mohl protivník proniknout pouze přelezením nebo v ní musel udělat mezeru.

V mezerách ale zpravidla stáli dva pavézníci, posádku jednoho vozu tvořilo také šest střelců z kuší, dva střelci z hákovnic, čtyři cepníci a čtyři sudličníci. Vozová hradba se ale na výsluní dějin nevyhřívala dlouho.

Díky rychlému rozvoji palných zbraní a zdokonalování děl postupně vymizela.

Smutným mementem pro ni byla přelomová bitva národů u Varny v roce 1444. Bývalí husité, vedení Janem Čapkem ze Sán (asi 1400–1445), zde byli na hlavu poraženi spolu s Uhry a Poláky dravými Turky, které vedl ambiciózní sultán Murad II. (1404–1451).