Archeologie odkrývá fascinující tajemství minulosti člověka. Někdy jsou však fascinují až příliš na to, aby mohla být skutečná. U některých je pak velmi těžké zkousnout, že se slovutní vědci nechali napálit.
Je to bomba, když 18. prosince 1912 Charles Dawson (1864-1916) ukáže londýnské Geologické společnosti fragmenty lebky a spodní čelisti, patřící dávnému hominidovi.
Jeho čelist má výrazně opičí znaky, zatímco lebka se podobá dnešnímu člověku, včetně velké mozkovny. Všichni jsou přesvědčeni, že konečně mají dlouho hledaný spojovací článek mezi lidoopy a lidmi.
Chlouba britské archeologie
O jeho pravosti nikdo nepochybuje. Dawson je sice amatér, ovšem zkušený a seriózní.
Navíc mu při kopání v piltdownské štěrkovně asistovala dvojice renomovaných vědců – francouzský paleontolog Pierre Teilhard de Chardin (1881-1955) a geolog Arthur Smith Woodward (1864–1944).
Ač se objeví jisté pochybnosti, zůstává piltdownský člověk, odborně pojmenovaný Eoanthropus dawsoni, přes 50 let chloubou britské archeologie.
Ještěže se toho Charles nedožil
Pochybnosti narůstají s každým vědeckým poznatkem či nálezem dávných hominidů, kteří jsou všichni opakem piltdownského člověka, protože mají malou mozkovnu a lidsky vypadající čelist.
Definitně vše končí 21. listopadu 1953, kdy antropolog Kenneth Oakley (1911–1981) analýzou floru prokazuje, že piltdownský člověk je sestaven z lebky středověkého člověka, 500 let staré orangutaní čelisti a fosilního šimpanzího zubu.
Prokáže i to, že jde o záměrný podvrh, protože vše je upraveno, aby do sebe zapadalo a také „sjednoceno“ ponořením do roztoku, který vytváří dojem stáří. Padělek je sice odhalen, falzifikátor však nikoli.
Objeví se sice podezřelí, třeba spisovatel Arthur Conan Doyle (1859-1930), nebo přírodovědec Martin Hinton (1883–1961), prokázat se však nepodaří nikomu nic.
