„Ještě tam něco má,“ šacuje císařský kyrysník kapsy mrtvého švédského krále. Nestydí se, obrat nepřítele o cennosti je běžné. Pak rychle zmizí. K nepoznání zkrvaveného Gustava II. Adolfa najde jeho družina až poté, co odrazí útok.

Krvavý masakr, ke kterému dojde 20. května 1631 v Magdeburku a rozpoutají ho vojáci císaře Ferdinanda II. Štýrského (1578–1637) má význam – řada do té doby váhajících německých protestantských knížat nyní podpoří postupující švédskou armádu.

Na její stranu se přikloní i saský kurfiřt Jan Jiří (1585–1656). 1. srpna 1631 si Švédové připíšou vítězství u braniborského Werbenu a krátce před vypuknutím bitvy u Breitenfeldu 17. září 1631 je posílí saská armáda.

U vesnice vzdálené asi šest kilometrů severně od Lipska pošle švédský král Gustav II. Adolf (1594–1632), přezdívaný Lev ze severu, do boje 28 600 (podle jiných zdrojů jich bylo 26 000) mužů, kteří netvoří pevnou sestavu, ale sázejí právě na svoji pověstnou spolupráci.

Z levé strany je posiluje 16 000 Sasů. Císařští mají naproti tomu rozvržení vojska přesně dané: 30 000 mužů ve středu a na obou křídlech po 5000 vojácích…

Úprk zbabělců

Ferdinandovo vojsko, vedené Janem Tserclaesem Tillym (1559–1632), zaujme výhodnější bojové postavení. „Když vyrazí proti nám, budou muset přes ten rozměklý terén,“ míní Tilly. Švédové se ale nezaleknou.

Jejich výhodou se stává i proměnné postavení jednotek, které nejsou těsně u sebe. Když císařští začnou pálit, mrtvých a zraněných je méně než u jiných formací. Jako zbabělci se ale ukážou Sasové. Nevydrží tlak Tillyho mužstva a v čele s kurfiřtem Janem Jiřím raději prchají.

Jejich úprku se snaží využít císařská jízda pod velením Gottfrieda Pappenheima (1594–1632). Švédům se ale podaří její útoky úspěšně odrážet a kolem šesté hodiny večerní je konečně po všem. Gustav II. Adolf vítězí.

Bavorský výprask

Další postup švédské armády už prakticky nikdo neohrožuje. Gustav II. Adolf míří do Porýní a získává další spojence z řad zdejších knížat. Postupně dobývá Würzburg, Trevír i Mohuč. Na přelomu let 1631–1632 už je v jeho područí větší část severu a střední části Německa.

„Vyrazíme na jih, kde katolíci zlobí nejvíc,“ plánuje švédský král. S rostoucími úspěchy se zvedá i jeho sebevědomí. „Dobudeme Vídeň,“ vysloví odvážnou myšlenku a hned začne pracovat na její realizaci.

Cestu do tradiční bašty katolíků si připravuje postupným dobýváním Bavorska. Mimořádně se mu daří. 15. dubna 1632 uštědří zbylé části Tillyho armády řádný výprask v bitvě u Rainu asi 50 kilometrů od Augšpurku.

Dobude Norimberk, samotný Augšpurk i Mnichov. Habsburský císař se začíná vážně bát o svou existenci. Sasové, kteří od Breitenfeldu utekli, navíc zamířili do Čech.

Vzájemně se dráždí

Ferdinand II. znovu povolá do služby už jednou sesazeného českého vojevůdce Albrechta z Valdštejna (1583–1634). Ten se pouští do práce. Nejdříve vyžene Sasy z Čech a potom se v létě 1632 usadí s vojskem u bavorského Fürthu nedaleko švédského ležení.

Zkušeně se snaží zablokovat spojení mezi severoněmeckými spojenci Švédů a Gustavem II. Adolfem. Během července a srpna stojí císařská a protestantská armáda od sebe na dostřel a vzájemně se provokují.

Od 1. do 4. září 1632 probíhá bitva u Fürthu. Nemá vítěze. Švédové se po utrpěných ztrátách raději stahují do Švábska. „Nechám je být. Potáhneme do Saska. Jistě nenechají svého spojence na holičkách,“ mne si ruce mazaný Valdštejn.

Trefí do černého. Saský kurfiřt Jan Jiří volá o pomoc…

Falešný manévr

Švédové skutečně vyrazí za Janem Jiřím do Saska, ale poblíž Naumburgu se zastaví. Valdštejn usoudí, že tu nepřítel hodlá přezimovat, a tak i on se soustředí na přípravu svých posádek na zimu a táhne k Lipsku.

Ze strany Švédů ale jde o klamný manévr. Znenadání se opět dávají do pohybu a přesouvají se k Lützenu, na dohled Lipsku. „Udělal jsem chybu,“ uvědomí si Valdštejn, když nečekaně narazí na jejich oddíly.

Rozhodující střet se blíží. Císařský vojevůdce zformuje svoje jednotky o 16 000 mužích do tercií a využívá předností terénu. Gustav II. Adolf má k dispozici 12 800 vojáků pěchoty a 6200 kyrysníků. Lützen zahaluje 16.

listopadu 1632 ráno mlha, která se začíná rozplývat až kolem deváté hodiny. Taktické operace v terénu proto nelze řídit, tudíž všechno začíná palbou z děl. Teprve kolem jedenácté je na bojišti konečně pořádně vidět.

Švédové útočí a zdá se, že získají další skvělé vítězství.

Zraněného dorazí

Valdštejn v kritické chvíli nechává zapálit Lützen. Na nepřátelské vojáky se tak náhle žene kouř z hořícího města. Císařským navíc přijíždí očekávaná posila v podobě Pappenheimových jednotek, kterou Valdštejn předtím poslal do Halle, asi 30 kilometrů severozápadně od Lipska.

Dorazí právě včas, aby zvrátily pro císařské nepříznivý vývoj. Mezitím utrpí Gustav II. Adolf zranění levé ruky. „Není to nic vážného, bojujte dál,“ volá na svoje muže. Jenže ztrácí hodně krve, proto se snaží z bojiště přesunout do zázemí.

Pronásleduje ho ale skupina císařských kyrysníků pod velením Itala Ottavia Piccolominiho (1599–1656) a jeden z nich vpálí králi kulku do ramene. Gustav II. Adolf spadne z koně. Jeho pobočníci se ho snaží vysadit opět do sedla, ale marně.

Musí s ostatními odrážet nápor císařských. Ti raněného krále, kterého nikdo nebrání, dorazí kulkou do hlavy a pro jistotu přidají ještě dvě rány mečem. Stihnou ho ještě obrat o cennosti…