Před osmi staletími se jemu a jeho potomkům podařilo dobýt jednu polovinu tehdy známého světa, zatímco druhá polovina z něj měla hrůzu. Čingischán byl nejen největším válečníkem všech dob, ale také zřejmě nejvýkonnějším milencem.

Podle genetické studie z roku 2003 mezi námi dnes žije až šestnáct milionů jeho potomků.

Mongolská říše se v době své největší slávy ve 13. století rozpínala na ploše 33 milionů kilometrů čtverečních. Stačilo málo a pohltila by i české země. Kvůli nepříznivému počasí a terénu se ale tehdy mongolští nájezdníci z Evropy nakonec stáhli.

Mongolským armádám nedokázal nikdo vzdorovat. Čingischán a jeho potomci porazili ohromné muslimské říše, pastevecké kmeny z Uralu i evropské rytíře v těžké zbroji. Z obyčejných mongolských pastevců udělal Čingischán během jediné generace nejobávanější armádu světa.

Mongolská říše sahala od Číny až k hranicím českých zemí a byla druhou největší v lidských dějinách – hned po britském impériu.

Co zjistili vědci

Ruští historici z moskevské Akademie věd v roce 2003 analyzovali DNA v severním Mongolsku a zjistili, že dnes po celém světě chodí nejméně 16 milionů Čingischánových potomků mužského pohlaví. Takový počet lidí, žijících na území bývalé Mongolské říše, v sobě totiž nosí stejný chromozom Y, který se dědí po mužské linii.

Vznik linie je přitom datován právě do období Čingischánova válčení a rozpínání mongolské velmoci. „Chromozom v sobě nosí šestnáct národností od pobřeží Tichého oceánu až po Kaspické moře. Jedná se o 8 % populace bývalé Mongolské říše, což je 0,5 % světové mužské populace,“ stojí v prohlášení ruských vědců.

10 000 žen v posteli

Aby to bylo ze statistického hlediska vůbec možné, musel by sám Čingischán zplodit nejméně tisícovku dětí. Vyloučeno to není, tento velký vládce a vojevůdce byl svým sexuálním apetitem vyhlášený. Kromě mnoha manželek měl zhruba 600 konkubín a během celého života spal s více než 10 000 ženami.

Jenom jeho nejstarší syn Džuči (1180–1227) měl podle dobových pramenů čtyřicet legitimních synů. Muži z rodu Čingischána byli tvrdí dobyvatelé a nájezdníci – během plenění a znásilňování si brali všechny ženy, které se jim líbily.

Čingischán pojídá syrové koňské maso

Historici a genetici tvrdí, že si Čingischán ve všech zemích, které dobyl, vybíral ohromnou spoustu milenek, a to podle dvou klíčových hledisek: hledal významné (z mocných a bohatých rodin) a současně nejkrásnější dívky.

Na hromadné oslavě se jich pak před zraky svých mužů zmocnil. Tyto mongolské oslavy byly vůbec nechvalně proslulé – krvavé a drsné praktiky, které během nich probíhaly, popisují doboví kronikáři jen s velkým zděšením a hrůzou.

Čingischán podle nich při oslavách například údajně vykrajoval obrovské kusy masa z ještě živých koní – a pak je přede všemi syrové pojídal.

Drobné nosy, silná stehna

Milenky většinou pocházely z řad žen a dcer vysoce postavených mužů, často kmenových vůdců na územích, která mu podléhala. Zmocňoval se jich silou, často rovnou před očima jejich mužů. Čingischán měl vyhraněný vkus.

Preferoval drobné nosy, silná stehna, dlouhé hedvábné vlasy a rudé rty. Záleželo mu i na melodickém hlase dívek. Ty, které se mu líbily méně, předhodil svým mužům.

60 milionů mrtvých

Při výbojích Čingischána a jeho potomků zemřelo při bojích, masakrech a hladomorech podle odhadů až 60 milionů lidí. Populace Číny klesla během 50 let mongolské vlády o polovinu. Říše, kterou po sobě Čingischán zanechal, měla propracovaný a pevně zavedený správní systém, byla vnitřně jednotná.

I když později došlo k jejímu rozpadu, nástupnické státy ovládané potomky Čingischána přetrvaly několik staletí. Poslední z nich, Krymský chanát, zanikl až koncem 18. století.

Kde leží Čingischánův hrob?

Měl tedy opravdu Čingischán 10 000 milenek? Prochází se dnes po světě 16 milionů jeho potomků, což je zhruba počet obyvatel Česka a Slovenska dohromady? Pro potvrzení této teorie chybí už jenom biologický rozbor ostatků samotného přenašeče DNA, tedy Čingischána.

Místo jeho hrobu je ale dodnes neznámé. Podle legendy zabili členové chánovy pohřební družiny kohokoli, kdo zkřížil jejich cestu, aby místo jeho posledního odpočinku nemohlo být nikdy vyzrazeno. Zvyklosti Čingischánova rodu přikazovaly, aby byl zemřelý vládce pohřben tak, že jeho tělo nebude nikdy nalezeno.

Všichni otroci, kteří pracovali na stavbě jeho hrobky, byli pobiti. Zabiti byli dokonce i vojáci, kteří pobíjeli otroky. Další z legend praví, že po jeho smrti bylo odkloněno koryto řeky, aby byly ostatky velkého válečníka a vládce navždy pohřbeny v zapomnění – podobná legenda se vypráví i o hrobce hunského krále Attily.

Zemřel v sedle, nebo v posteli?

Smrt zastihla Čingischána ve zralém věku 65 let. Přesto dodnes nevíme, kdy a kde se tak stalo. Jistá je pouze skutečnost, že to nebylo v jeho rodné zemi. Méně jisté však už je, zda to bylo v sedle, nebo v posteli.

Jedna z verzí říká, že zemřel v dnešním Egyptě na následky válečných zranění. Jiné teorie kladou místo Čingischánovy smrti do čínské říše Tangutů, kterou dobyl v roce 1227. Podle další z pověstí ale za jeho smrt mohla čínská princezna, kterou si vzal jako válečnou kořist.

Ta prý schovala ve své vagině malinké klíšťky a v intimní chvíli jimi chána smrtelně zranila. Tuto verzi příběhu o Čingischánově smrti ale mnozí historikové zpochybňují – prý se jedná spíše o pomluvu, která měla ukázat, že zemřel v posteli, což je pro válečníka potupa.

Nevíme dokonce ani to, jestli se jeho tělo dostalo zpět do vlasti. Tajná kronika Mongolů, která byla sepsána na objednávku královského rodu krátce po Čingischánově smrti, se sice zmiňuje o přesném datu jeho smrti, o místě jeho pohřbu však mlčí.

Svědectví Marca Pola

Podle slavného cestovatele Marca Pola neznal žádný z Mongolů místo Čingischánova posledního odpočinku ani v době jeho návštěvy Mongolska, tedy asi 40 let po chánově smrti. Tradice rodu ale napovídají, že by měl být pohřben nedaleko místa, kde spatřil světlo světa.

V tomto případě bychom tedy měli hledat jeho hrobku v Chentejském ajmagu, okrese nedaleko současného hlavního města Ulánbátaru. Součástí Chentejského pohoří je i jedna z nejposvátnějších mongolských hor Burkhan Chaldun.

V její blízkosti leží místo zvané Ikh Chorig neboli Velké Tabu. Tato oblast o rozloze okolo 240 km2, tedy zhruba poloviny velikosti Prahy, byla do velmi nedávné doby neprodyšně uzavřena – za překročení hranice hrozila cizincům dokonce i smrt.

Archeologové zde mohli začít pátrat teprve na začátku 90. let minulého století.

Jsme blízko epochálnímu objevu?

Mongolská vláda a úřady ale nejsou pátrání vůbec nakloněny. Podle mongolské tradice totiž porušení dávné hrobky zničí ducha, který jí sloužil jako ochránce. V roce 1993 museli své pátrání ukončit japonští vědci, v roce 2002 zase expedice financovaná Američany.

Až v roce 2004 se díky spojeným silám japonských a mongolských archeologů podařilo v dříve zapovězené oblasti objevit zbytky stavby, o níž se soudí, že mohla být Čingischánovým letním palácem. Od té doby mají vědci pocit, že jsou velmi blízko epochálnímu objevu.