Finanční úředník Josef Svatopluk Machar považuje roku 1899 své zaměstnání ve vídeňském Ústavu pro pozemkový úvěr za dočasné řešení. Kdyby jenom tušil, že tu „zkysne“ téměř dvacet let… Musí ale něčím uživit sebe i rodinu.
Z pobytu v centru monarchie Josef Svatopluk Machar (1864 – 1942) není moc nadšený.
„Jeho básně i próza inspirované Vídní jsou velmi kritické a často se v nich ironie mísí s lítostí nad vlastní opuštěností v prostředí (Tristium Vindobona), s jehož mentalitou se Machar nikdy neztotožnil,“ objasňuje rakouský historik Karl Vocelka (*1947).
Závist na každém kroku
Češi to v Rakousku nemají jednoduché, když získají trochu uznání nebo majetku, rychle se stávají terčem závisti. Vídeňákům se nelíbí český nacionalismus. „Existovaly mj. obavy, že by se z chrámu sv. Štěpána brzy mohl stát chrám sv. Václava, a že je tedy nutné začít se bránit,“ poznamenává Vocelka.
Inspektorem armády
Po skončení 1. světové války Machar Vídeň opouští a na žádost svého přítele z literárních diskusí, prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka (1850 – 1937), se vrací domů a stává se generálním inspektorem armády.
Zklame ho prezident
Jenže realita nové republiky se hodně liší od jeho představ. Ocitá se v centru zájmu politických stran a jejich zákulisních hříček. Nemůže to ustát, proto na podzim roku 1924 z funkce odchází. Svým chováním ho zklame i Masaryk.
Později i po jeho smrti v básních kritizuje: „Byl jednou jeden velekněz, čněl slávou takřka do nebes, za zdobu lidstva cizina, za zdobu vlastní otčina, jej prohlásily.“ Má pocit křivdy, na který nezapomene.
