„Měla hrozně dlouhé copy. Sahaly jí skoro až ke kolenům,“ vzpomínaly po letech žákyně měšťanské dívčí školy na pražské Letné na svoji učitelku matematiky, fyziky a kreslení. Svými vlasy a přísnými názory se jim vryla do paměti.

Dcera pražského ševce Františka Plamínková (1875 – 1942) se chce stát učitelkou. I když úspěšně vystuduje pražský Státní učitelský ústav, všechno ale má svůj háček. Zákony tehdy nařizují, že ženy-učitelky musí žít v celibátu.

Jenže Františka se už zasnoubila s jedním studentem medicíny… Jak ze zapeklité situace ven? Nadějná učitelka po úvaze svůj závazek zruší. „Došla k závěru, že úloha vážené paní doktorové je vzhledem k jejímu temperamentu příliš pasivní,“ vysvětluje současný historik Petr Koura.

Sladké otroctví s mužem „Při vstupu muže do mého vlastního života, uvědomila jsem si, jak je pochybné a nezdravé ono pojetí ženy, které se dlouhou tradicí vyvinulo u mužů,“ komentuje později Františka svůj vztah k opačnému pohlaví.

Láska muže podle ní ženě dopřeje na čas třeba malovat nebo studovat, „ale její jediný opravdový zájem smí býti jen muž, poněvadž on sám nesnese, aby jeho žena věnovala čas a zájem současně také jiným lidem, nebo aby byla vnitřně samostatná a sama o sebe opřená.

“ Mluví o sladkém otroctví, ze kterého je lepší utéct.

Konečně dosáhne cíle Františčin snoubenec měl ale podle Koury na konec vztahu jiný názor. Komentoval ho následovně: „To je právě tvá tragika, že chceš na muže působit duchovně, a přitahuješ je svým zjevem.

“ Krasavice se nikdy neprovdá a raději než mužům věnuje svoji energii škole. Učí nejdříve v Táboře, potom v Praze. Práva žen se stanou středem jejích zájmů. V roce 1903 se dostává do vedení ženského klubu, za dva roky zakládá Výbor pro volební právo žen.

Vstupuje do národně-socialistické strany a po vzniku republiky v roce 1918 se vyšvihne až na inspektorku škol pro ženská povolání. U ministra školství dosáhne svého – ženy učitelky se konečně mohou vdávat.

Aristokratky jí nejsou po chuti V oblasti sociálních a školských problémů se činí i v pražském zastupitelstvu, kde její řečnické a vyjednávací umění ocení i primátor Karel Baxa (1862 – 1938): „Když chcete něco prosadit, pošlete tam Plamínkovou.

“ Spoluzakládá Ženskou národní radu, která od roku 1923 má být centrem ženského hnutí v Československu, za dva roky ji také zvolí do Senátu. Na mezinárodních feministických kongresech se cítí jako doma.

O feministkách z aristokratických kruhů ale nemá dobré mínění. Prý se jí „zvedá žaludek, z těch ženských, které chtějí reformovat svět a zavádějí mam a klam.“

„…jsem pevně přesvědčena, že i proti vojenské přesile pravda zvítězí,“ končí Plamínkové dopis ze 14. září 1938. Jeho adresátem je německý říšský kancléř Adolf Hitler (1889 – 1945). Neohrožená Františka si kritikou vůdce okamžitě vyslouží pozornost nacistů.

Po okupaci v roce 1939 následuje její zatčení. Díky zahraničním přímluvám je sice propuštěna, ale cela pankrácké věznice ji krátce po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha (1904 – 1942) v roce 1942 stejně nemine a 30.

června 1942 ji na pražské kobyliské střelnici čeká kulka.