„Jsem příbuznou velké Kleopatry,“ prohlašuje o sobě bez jediného uzardění královna Zenobie, vládkyně blízkovýchodní Palmýry. Ve skutečnosti je snad její původ mnohem prostší – zřejmě je dcerou bohatého arabského obchodníka.

To jí však nebrání, aby po smrti svého manžela, krále Odainatha, v roce 266 nebo 267 n. l. vpadla do Egypta a během následujících dvou let si zemi na Nilu téměř celou podmanila.

Co na tom, že Egypt je v té době římskou provincií – stejně jako sama Palmýra (dnes se nachází na území Sýrie). „Setněte mu hlavu,“ přikazuje rázně Zenobie (asi 240–po r. 274) svým vojákům, když se římský prefekt Probus (†269 n. l.) marně pokouší získat Egypt zpátky pod kontrolu. Zenobii hraje do karet zoufalá situace Říma, na jehož severní hranici dotírají Gótové.

Slabí císaři nemají čas řešit odbojnou královnu. Ta v roce 269 n. l. svému prvorozenému synovi Vaballathovi uděluje titul augustus (císař), začíná razit mince se svým portrétem a vyhlašuje nezávislost na Římu.

Její říše se tehdy rozkládá od Egypta na jihu po úžinu Bospor na severu…

Manžela do ložnice nepouští „Nemohlo být větší hanby, neboť v oslabeném státě blahobytu… vládly už i ženy nanejvýš skvěle,“ uvádí neznámý autor životopisů římských císařů Scriptores Historiae Augustae o potupě impéria.

V Římě o Zenobii kolují fantastické historky.

Prý nemá problém se svými vojáky pochodovat ani po nocích popíjet víno. Ač krásná, je údajně nesmírně cudná. „S výjimkou dnů, kdy hodlala počít, nepoznala dokonce ani vlastního manžela,“ líčí dobový římský historik Trebellius Pollio. Pokořit vzpurnou dámu si troufne až nový císař Aurelianus (214–275) a osobně se postaví do čela trestné výpravy proti Palmýře.

Chytne se do léčky „Římané se blíží!“ hlásí Zenobii její špehové. K rozhodujícímu střetu se schyluje poblíž Antiochie (dnešní turecká Antakya). Palmýrská královna neúnavně cválá na koni podél řad svých těžkooděnců.

Jasným, znělým hlasem udílí pokyny svým vyhlášeným lučištníkům. Netuší, že Aurelianus na ni chystá past. Římský císař správně odhadne, že mu k úspěchu pomůže, pokud palmýrské těžkooděnce nechá vyčerpat pod tíhou jejich vlastní zbroje.

Své muže proto vybízí, aby předstírali ústup. Palmýřané se za nimi skutečně bezhlavě pouštějí.

Pronásledování v ukrutném vedru je však pro ně už samo o sobě zničující. Na znavenou armádu pak udeří Aurelianovy záložní jednotky a Zenobiiny těžkooděnce zmasakrují. Samotné královně se však z bitevní vřavy podaří včas uprchnout.

„Podívejte, zajatý císař,“ kráčí vzápětí v čele vítězného průvodu Zenobie ulicemi Antiochie. I když utrpěla krutou porážku, nesmí to přiznat. Místní obyvatelé by se mohli proti ní vzbouřit, a tak ulicemi žene před sebou spoutaného muže, který je jen trochu podobný Aurelianovi.

Zajatkyně ověšená zlatem Zakrátko královně ovšem nezbývá než se stáhnout do samotné Palmýry. Legionáři jí jsou v patách. „Jak ses, ó, Zenobio, mohla opovážit urazit římské císaře,“ píše tehdy vládkyni Aurelianus.

„Tebe uznávám za císaře, neboť jsi zvítězil,“ odpovídá mu Zenobie. Její krása a inteligence na císaře zřejmě zapůsobí. Palmýru sice nechá vyrabovat, ale popraví jen královniny nejbližší rádce. Zdejší lid ušetří.

A slituje se i nad prchající Zenobií. Když královnu na útěku Římané dopadnou, nezabijí ji. Ve zlatých okovech a ověšená svými šperky je v roce 274 n. l. vedena Věčným městem v Aurelianově triumfálním průvodu.

Později se provdá za římského senátora a usadí se ve venkovské vile v Tiburu (dnes Tivoli) východně od Říma.