Pandemie covidu-19 odhalila, jak tragická může být ztráta čichu. Proč je tento smysl pro kvalitu života důležitější, než si většina lidí uvědomuje, a jaké následky může mít jeho poškození?

Až epidemie covidu-19 přinesla téma poruchy a ztráty čichu do vědeckých i laických diskusí. Virus SARS-CoV-2 totiž napadá čichový nerv, a právě ztráta čichu nebo čichové halucinace postihly řady nakažených, přičemž někteří těmito změnami trpí dodnes.

Pro mnohé to byl první okamžik, kdy si uvědomili, jak důležitý čich pro běžný život je.

Anosmie (osmé znamená řecky „vůně“) obnáší úplnou ztrátu čichu, někdy je též nazývaná čichotupostí. Postižený nevnímá ani libé, ani nelibé pachy a přichází o vjemy, které obvykle varují před nebezpečím – kouř či zápach chemikálií.

Pro lidi s anosmií se svět stává nejen méně barevným, ale i potenciálně nebezpečným místem. Nemohou například rozpoznat zkažené jídlo nebo unikající plyn.

Čichotupost může být vrozená, tedy daná geneticky, nebo získaná. Příčinou ztráty čichového smyslu mohou být infekční onemocnění, ale i dlouhodobě neléčené zhoubné i nezhoubné nádory mozku.

Ztráta čichu může provázet i těžká poranění lebky, způsobit ji může i dlouhodobé vystavování se výparům chemikálií. Některé profese (jako chemici nebo hasiči) jsou proto k těmto poruchám náchylnější.

Hyposmie obvykle přichází ve stáří při opotřebení čichového epitelu. Projevuje se stejně jako slábnoucí zrak či sluch – snížením čichového vjemu.

Pro seniory to znamená nejen ochuzení o potěšení z vůní, ale i zvýšené riziko otrav nebo konzumace zkažených potravin.

Parosmie je vzácné a málo prozkoumané onemocnění, více se jí věnuje pozornost až po epidemii covidu-19. Lidé trpící parosmií nejsou schopni správně identifikovat vůně a pachy.

Zaměňují pak často přirozenou vůni za nepříjemnou, obvykle cítí něco spáleného, hnijícího, fekálie nebo chemikálie (kakosmie). Tito jedinci pak trpí například problémy s konzumací jídla, které jim nepříjemně zapáchá.

Někteří pacienti popisují, že jim vše voní po shnilém mase nebo benzínu, což výrazně snižuje kvalitu jejich života.

Jsou i tací, kteří naopak cítí vůně příjemné, pak jde o euosmii. Někdy může docházet i k čichovým halucinacím – postižený cítí něco tam, kde obvykle nic speciálního cítit není. Často jsou to kouř, fekálie či chemikálie.

A například parfém je tou přílehčí variantou. Tyto stavy mohou být příznakem neurologických onemocnění, jako je Parkinsonova nebo Alzheimerova choroba.

Teprve když čich zmizí, plně si uvědomíme jeho hodnotu. Ztráta schopnosti vnímat vůně není jen smyslovým omezením, ale ochuzením celého našeho prožívání světa. Čichové poruchy mohou vést k depresím, sociální izolaci a dokonce ohrožovat život.

Pandemie covidu-19 nám připomněla, že čich není luxus, ale základní smysl, který výrazně ovlivňuje naši psychickou pohodu i fyzické bezpečí. Péče o tento podceňovaný smysl by proto měla být prioritou jak v medicíně, tak v našem každodenním životě.