Když se po dešti znovu vyjasní obloha, není to jediný důvod k radosti. Většina z nás si s chutí užívá také vzduchu, plného zvláštní vůně. Je nám tak příjemná, že se na ni zaměřili i výrobci a návrháři parfémů. Obvykle si ji spojujeme s čistotou, ale mají ji na svědomí bakterie.

Ukazuje se, že to není jen radost z deště, který přichází po delším období sucha, co dělá jeho vůni tak přitažlivou. Svůj podíl na tom má také chemie.

Ve vzniku specifického zápachu, ve kterém se mísí mokrá země a zvláštní svěžest vzduchu, hrají roli bakterie a rostliny. Jeho název je petrichor.

S tímto pojmenováním přicházejí australští vědci Isabel J. Bearová (*1927) a Richard G. Thomas (1901-1974) v roce 1964, kdy ho poprvé použijí ve svém článku, publikovaném v prestižním britském vědeckém časopisu Nature.

Nový název vytvoří z řeckých slov „petros“ (kámen) a „ichor“ (tekutina, která teče v žilách bohů).

Mokrá země

Teplý, zemitý odér, který se do vzduchu šíří poté, co na suchou zem naprší, mají na svědomí bakterie.

„V půdě je jich velké množství a když říkáte, že cítíte vlhkou půdu, ve skutečnosti jde o molekuly, vyrobené určitým typem bakterií,“ vysvětluje Mark Buttner, šéf oddělení molekulární mikrobiologie ve výzkumném ústavu John Innes Center v anglickém městě Norwich.

Tato molekula se jmenuje geosmin a je produkována mikroby, včetně bakteriálního rodu Streptomyces, které se nacházejí ve většině zdravých půd. Používají se také k výrobě antibiotik.

Neodolatelná vůně

Kapky vody, dopadající na zem způsobují, že se geosmin uvolňuje do vzduchu. „Na tuto vůni reaguje spousta zvířat, ale lidé jsou na ni mimořádně citliví,“ dodává profesor Buttner.

Pro ty je tak příjemná, že už v 60. letech minulého století byla prodávána pod názvem „matti ka attar“ v indickém státě Uttapradéš. V současnosti bývá geosmin využíván i jako složka při výrobě parfémů. „Je opravdu opojný a silný.

Na jeho vůni je něco prapůvodního, primitivního a i když ji hodně zředíte, lidé ji stejně stále dokážou odhalit,“ popisuje britská návrhářka parfémů Marina Barcenilla.

Voní, ale nechutná

Horší je to ale s jeho chutí. Zatímco ze zvířecí říše je nesmírně přitažlivá například pro půdní živočichy, kteří se bakteriemi Streptomyces živí a pomáhají je tak rozšířit po okolí, mnozí lidé chuť geosminu nesnášejí.

I když není pro člověka jedovatý, i jeho velmi malé množství může člověka odradit například od pití vína nebo vody, pokud se v těchto nápojích nachází. Vyvolává totiž často pocit jakési zatuchlosti. Velké popularitě se netěší ani potraviny, které ho obsahují.

Příkladem toho, jak chutná geosmin, může být například červená řepa, ve které je zodpovědný za její charakteristickou zemitou chuť.

Blahodárný déšť

„Netušíme, proč nám geosmin nechutná. V typicky nalezených hodnotách není pro člověka toxický, ale zřejmě ho nějak spojujeme s něčím negativním,“ uvažuje profesor Jeppe Lund Nielsen z dánské Aalborg University.

Podle něj další výzkum naznačuje, že „dešťový odér“ může souviset i s terpeny, které jsou zdrojem vůně v mnoha rostlinách.

„Rostlinné chemikálie, které příjemně voní, se často produkují v listových chloupcích, které déšť může poškodit a uvolnit tak tyto složky.

Může také rozbít suché části rostlin, které pak uvolňují chemické látky podobným způsobem, jako když rozdrtíte sušené byliny. Vůně jednoduše zesílí,“ říká také britský expert Philip Stevenson, vedoucí výzkumu v Royal Botanic Garden.

Velmi suchá období přitom mohou zpomalit látkovou výměnu rostlin, přičemž příchod srážek může vyvolat prudkou reakci a způsobit, že rostliny náhle uvolní množství příjemné vůně.

V hlavní roli blesky

Věděli jste, že můžete cítit vůni bouřky? Na rozdíl od oslepujícího záblesku a hlasitého zvukového doprovodu jde však mnohem jemnější záležitost. Má ji na svědomí ozón, produkovaný blesky.

Čistá a ostrá vůně ovzduší se objevuje nejenom během bouřek, ale i před nimi a po nich. Je to proto, že určité množství ozónu se vyskytuje také ve vzduchu okolo postupujících bouřek.

Lidský nos dokáže detekovat ozón již ve velmi malých koncentracích, které odborníci přirovnávají ke 3 čajovým lžičkám, rozpuštěným v plaveckém bazénu olympijských parametrů (50 x 25 metrů).