Chvíli nesrozumitelně žvatlá, pak se převalí a jeho pozornost zaměstná sněhobílá laboratorní myš. Instinktivně po ní natáhne ruce, když místnost naplní hlasitý zvuk kladiva a kovové tyče. Dítě se leká a okamžitě propuká v pláč, jenže to je jen začátek!

Vědci potvrzují své hypotézy všemožnými pokusy. Zatímco ruský psycholog Ivan Petrovič Pavlov (1849-1936) moří psy, jeho americký kolega John Broadus Watson (1878-1958) trápí malé dítě!

V hlavní roli kladivo a tyč

Watson je kapacita, už jako třicetiletý se stává profesorem na univerzitě ve městě Baltimore. Zastává názor, že vrozené chování neexistuje a člověk si ho osvojuje až na základě zkušeností. Fascinuje ho zejména strach a všechno, co k němu vede.

V roce 1920 shání batole, protože tvrdí, že malé děti se téměř ničeho nebojí. Jeho pozornost přitáhne jedenáctiměsíční chlapec, jemuž při pokusech budou říkat Albert. Watson jeho matce nabízí za účast jeden dolar, ta přikývne, avšak netuší, čemu se upsala.

Během první fáze se neděje nic dramatického, protože psycholog dítěti ukazuje různé věci jako hořící noviny, kožich, živou opici, psa a laboratorní myš. Poslední objekt Alberta zaujme nejvíc.

Vědec ji chlapci podsouvá, jenže ve chvíli, kdy po ni natáhne ruku – Watson kladivem třískne do kovové tyče umístěné asi metr za dítětem. Pokoj naplní nepříjemný zvuk, Albert se vyleká a začne plakat. Činnost se několikrát opakuje, poté ho Watson propouští domů.

Kdo je Albert?

„Přijďte za měsíc,“ říká Albertově matce a žena skutečně dorazí. Martyrium se opakuje a Watson znovu mlátí kladivem do tyče. Následně časový interval zkrátí na pouhé dva týdny.

Tehdy už nechává kladivo na svém místě, protože Albert pláče, jen co bílou myš zahlédne. Psycholog ale nepočítá s tím, že dítě si strach spojí prakticky se vším bílým a chlupatým. Slzy se tak batoleti kutálí i ve chvíli, kdy se na něj usmívá Santa Claus.

Watson se sice chvástá tím, že strach zvládne i odnaučit, jenže skutek utek. Nechává chlapce svému osudu. Dlouho je Albertova identita zahalena v mlze, až začátkem nového milénia přichází psychologové se dvěma teoriemi.

Podle jedné jde o Douglase Merritteho, syna tamní zdravotní sestry. Nebohý chlapec však umírá v šesti letech na hydrocephalus. Druhá teze pro změnu hovoří o Williamu Albertu Bargerovi, ten se sice dožívá 87 let, trpí však averzí vůči psům.

Pravdou ale zůstává, že Watson by v dnešní době podobný experiment jen těžko zopakoval, protože je za hranou snad všech etických principů a hledisek.