Jejich jména najdete v učebnicích literatury a dějepisu. Jejich život ale byl mnohem pestřejší než pár řádek, které tam o nich kdosi napsal. Pojďme se na ně podívat podrobněji. Jací ve skutečnosti byli?
„Já, co jsem Palackého poznal, nový život jsem žíti počal,“ uvádí původem slovenský, ale česky píšící historik a jazykovědec Pavel Josef Šafařík (1795–1861) s tím, že právě „otec národa“ v něm probudil zájem o vlastenectví.
Do Prahy přichází v roce 1833. Palacký společně s Jungmannem jeho početné rodině (v Praze se manželům Šafaříkovým narodí postupně šest dětí) sbírkou zajistí roční příjem 480 zlatých na 5 let. Má to ale jednu podmínku.
„Od teď, cokoliv budete psát, budete to psát jen v českém jazyce,“ žádá po něm František Palacký (1798–1876). Na druhou stranu mu velmi pomáhá, díky němu například Šafařík nalezne práci v časopisu Českého muzea.
Ačkoli na sklonku života už finančními těžkostmi netrpí, objevují se deprese a 23. května 1860 se skokem z Řetězového mostu do Vltavy pokusí sebevraždu. Přestože neuspěje, jeho čin vzbudí pozornost.
František Palacký skrýval pod límcem vole
Mimořádné nadání projevuje od útlého dětství František Palacký, který v pouhých pěti letech přečte Bibli.
Z rodných Hodslavic (nedaleko Nového Jičína) zamíří za vzděláním do Prešpurku (dnešní Bratislava) a poté v roce 1823 odchází do Prahy, kde se věnuje studiu českých dějin a osvojuje si základy historického bádání.
Zajímá se o politiku a navštěvuje pražské salony. Vyvolená Terezie Měchurová ho nejdříve odmítne, o hloubce svých citů ji přesvědčí teprve tehdy, když ji pravidelně navštěvuje v době její vážné nemoci.
Terezie mu dokáže vytvořit klidné rodinné zázemí i v dobách, kdy to nemá jednoduché, například za Bachova absolutismu (1851–1859) čelí policejnímu dohledu. Jeho tchán ho prohání.
V domě se musí postarat o všechny praktické záležitosti včetně zajištění otopu na zimu. Jako kluk z venkova to ale zvládne. Františka známe z portrétů, kde jeho krk obvykle zahaluje vysoký límec.
Dobového módního hitu využívá k tomu, aby skryl svůj handicap, zduření štítné žlázy. Poté, co v lednu 1876 dokončí svoje životní dílo Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, radost mu zkalí těžký zápal plic a umírá.
František Ladislav Čelakovský trpěl nevysvětlitelnými bolestmi
„Je to chůze po tom světě, kam se noha šine. Sotva přejdeš jedny hory, hned se najdou jiné.
Je to život na tom světě, že by člověk utek, ještě nezažil jsi jeden, máš tu druhý smutek,“ sype z rukávu verše na papír básník František Ladislav Čelakovský (1799–1852). Krutá slova vystihují i jeho osud.
Po deseti letech zemřela na tyfus jeho žena Márinka a zanechala ho tu se čtyřmi dětmi. Hledá dětem novou matku.
Okouzlí ho nejlepší kamarádka jeho ženy, Antonie Reisová, která pod jménem Bohuslava Rajská (1817–1852) píše verše a otevřela si soukromý ústav, kde vzdělává mladé dívky. Nejdříve vdovce odmítne, ale pak svůj názor přehodnotí.
Je sice zamilovaná do slovenského básníka Sama Bohdana Hroboně, ale budoucnost si po jeho boku představit nedokáže a vlastenecké city jí říkají, že by se měla postavit po bok životem zkoušeného Čelakovského.
Proto si 2. dubna 1845 řeknou svoje ano. Zamíří s ním do polské Vratislavi. Jenže někdejší veselý kumpán se teď stal naštvaným mrzoutem. Nechce, aby psala. Rozčiluje ho, když chce hrát na klavír. Vzteká se, že mu nechutná jídlo. Čte její dopisy příbuzným.
Porodí ještě dva syny. Ani po návratu do Prahy to neklape. Finanční situace rodiny se šesti dětmi je zlá.
Antonie umírá na tuberkulózu a Čelakovského sužují bolesti, nad kterými „i ti nejznamenitější pražští lékaři v poznání jejich příčiny uvázli.“ Svoji druhou ženu následuje na onen svět.