Básníci, spisovatelé, malíři, mniši se scházejí u léčivého nápoje z lístků čajovníků. Slouží jim jako inspirace k psaní básní a příběhů. Popíjení je výsadou pouze umělců, prostí lidé lístky používají jako přísadu do jídla.  

Sirotek vyrůstající v buddhistickém klášteře, vášnivý milovník divadla Lu Jü (733–804) se do čaje zamiluje. Sepíše svoji Knihu o čaji (Čcha ťing), kde představí dokonce 24 různých kusů čajového náčiní včetně misek na pití a porcelánové nádoby na vodu,  

„Do té doby se čaj nejprve opékal ve woku, potom rozmělňoval v hmoždíři, a nakonec míchal nejenom s vodou, ale také s mlékem, rýží a nejrůznějšími přísadami, jako třeba skořicí, zázvorem, jasmínem nebo pomerančovou kůrou,“ připomíná Wachendorfová.

Lisovaný čaj se hodil do koláčků, zkvašený dochutil saláty. V době vlády dynastie Sung (960–1279) už se čaj prakticky jenom pije. Básníky inspiruje dál. „Chválím tě, jak rozkošně žvatláš, milá dívenko.

Recituješ novou báseň, budu ti říkat čajenko,“ veršuje Jüan Chao-wen (1190–1257). 

Sáček pro rychlost  

Tai-Yang čeká v roce 1910 na svůj ranní čaj. Když mu manželka naservíruje hrnek horkého nápoje, je spokojen.  Už na počátku 20.století se tep života zrychluje. Nápoje se musí připravovat rychle. Newyorský dovozce čaje Thomas Sullivan reaguje v roce 1908 na tento trend.

Posílá svým zákazníkům vzorky hedvábných sáčků s čajovými lístky. Recept na přípravu nápoje je snadný. Stačí vložit sáček do horké vody a nechat louhovat. Řada zákazníků to skutečně udělá a novinka je nadchne.  

Sporné prvenství  

Je ovšem otázkou, zda Sullivan přichází s tímto vynálezem opravdu jako první.

Už o sedm let dříve žádají Robert C. Lawson a Mary Molaren z Milwaukeee o patent „držitele čajových listů“, kdy do prošívané síťoviny umístí jenom tolik lístků čaje, kolik jich stačí k přípravě jednoho šálku.

Mnozí fajnšmekři čajovými sáčky pohrdají. Kouzlo Sullivanova triku ale spočívá v tom, že malý sáček s 1–2 gramy zlomkového čaje může během pár minut vykouzlit kvalitní nápoj.

Podle odborníků se do sáčků hodí hlavně silné čaje, které mají sytý nálev a výraznou chuť, tedy čaje černé.  

Falešně starý unikát 

Muly šlapou do kopce. Na hřbetě se jim třesou žoky plné čajových lístků. Zpocené hřbety zvířat v kombinaci občasným deštěm vytvářejí podmínky pro druhou fermentaci. Kupci v cílových stanicích karavan se nedočkavě pídí po nových dodávkách.

Specifická vůně a chuť čaje si je získává. Moderní doba ale mění situaci.

Ve 20.století se budují zpevněné cesty, staví se železnice a muly, koně a voly vystřídají nákladní vozy. A čaj ztrácí své typické vlastnosti. Nezbývá než hledat nový způsob jeho výroby. 

Lákadlo pro podvodníky  

Recept se po mnoha pokusech podaří objevit až v roce 1975. Čajové lístky se ve fermentačních místnostech rozprostírají do vrstvy 50–80 cm. Pokropí se vodou a zakryjí plachtami a dva měsíce se ponechají ležet. Během fermentace se jednou týdně převrací. Poté se lisuje.  

„V lisovaném čaji je možné výhodně uložit naspořené peníze a je jisté, že cena Pueru neustále poroste,“ vysvětluje milovník čajů Jiří Šimsa z Dobré čajovny.  Právě to ale láká mnoho podvodníků. 

„Již dnes je možné natrefit na sto, dvě stě let staré Puery závratné ceny. Jenže jak uvěřit údajům o stáří, když fakta říkají, že první tmavý Puer byl vyroben až v roce 1975?“ upozorňuje na nesrovnalosti Šimsa. Je na kupcích, aby se nenechali napálit.