Češky ve zbrani: Ženy ve Svobodově armádě: Kvůli nasazení do bojů falšovaly i datum narození

„Škrábat v kuchyni brambory? Tak to ani náhodou,“ zuří na konci roku 1943 Lýdia Studničková. Takhle si bojové nasazení nepředstavovala. V hlavě šestnáctileté dívky už se rodí plán, jak se konečně dostat na frontu…

Počátkem roku 1942 se v Buzuluku na území SSSR formuje pod vedením tehdy podplukovníka Ludvíka Svobody (1895‒1979) zárodek československé armády. Objevuje se tu na 12 000 dobrovolníků, mezi kterými nechybí ani asi 600 žen.

V porovnání s muži je jich sice menšina, ale svou chutí něco dokázat je často trumfnou. “Byli bychom sami proti sobě, kdybychom jejich bojové nadšení nevyužili,” přemítá Svoboda a rozhodne, že do vznikající armády mohou vstoupit i ženy. Představa, že se dámy spokojí s nějakou funkcí v teploučku daleko za ohniskem bojů, je ale zcestná.

„Chceme na frontu,“ ozývají se stále silněji jejich hlasy. „Zpočátku tvořil velký počet ženských příslušnic týlové složky, avšak postupně jich bylo několik určeno pro odstřelovačský výcvik a zapojily se rovněž jako výsadkářky v rámci 2. čs.

samostatné paradesantní brigády,“ potvrzuje současný český autor Milan Kovář, že velení armády jejich požadavkům vyhovělo.

Marie Ljalková Lastovecká patří mezi naprosto suverénní střelkyně.

Kamarádky ve zbrani

1..března 1942 nastupuje k náhradní rotě 1. čs. samostatného polního praporu.Marie Ljalková-Lastovecká (1920‒2011).

Zvládne zdravotnický kurz a základní výcvik, který zahrnuje i střelbu. Dívka naprosto suverénně trefuje ze vzdálenosti 800 metrů do hlavy stojící figuru. Zúročí přitom lekce svého otce:

„Vychovával mne spíš jako kluka,“ vzpomíná, jak ji táta učil střílet. Zkušenosti se jí teď hodí. Brilantní muška vojačky navíc neujde jejímu veliteli. Okamžitě ji doporučí do tříměsíčního odstřelovačského kurzu. Sama mezi muži tu rozhodně není.

K dalším zdatným střelkyním patří například Vanda Biněvská (1925‒1991). Z děvčat se okamžitě stanou kamarádky, jenom místo módy ale probírají zbraně. S puškami sovětské výroby SVT-40 obě prodělají v březnu 1943 křest ohněm v bitvě u Sokolova.

Později se ale jejich cesty rozdělí. Marie si na svoje konto připočítá třicet úspěšných zásahů, což jí vynese hodnost desátnice. Když je ale zraněná a omylem prohlášena za mrtvou, přiměje ji to k návratu zpátky do zdravotnické roty. Vanda podlehne na počátku roku 1944 vábení paravýcviku.

Lýdie Studničková-Horálková pochází z rodiny legionáře. Hájit vlast považuje za svoji povinnost.

Na pomoc povstání

Lýdie Studničková-Horálková (1927‒2004) má odvahu v genech, jejím otcem je bývalý československý legionář. Nestačí jí, že vzhledem ke svému věku může v armádě dělat jenom pomocnou sílu.

Když se doslechne, že „v Jefremově vzniká naše paradesantní brigáda,“ už ji nic neudrží. „Přepíšu si svoje datum narození na přihlášce. Nikdo si toho stejně nevšimne, “ rozhodne se a díky pár tahům pera se v lednu 1944 se stává radistkou.

Spolu s ní se do jednotky zapíše ještě 14 dalších žen. Absolvuje výcvik. 4.října 1944 se nad slovenským letištěmTriduby (Sliač) snáší z oblak padáky. Visí na nich Lýdie i Vanda a další ženy. Po přistání mizí do hor. Pomáhají slovenskému povstání.

Krach akce je ale k ústupu nepřinutí. Svoje místo vidí v boji. „V mokrých šatech a botách jsem již dva dny a dvě noci. Raději však zemřít než se Němcům vzdát,“ zapisuje si Lýdie do válečného deníku.

Přijímá krycí jméno Marie Stančíková a stává se příslušnicí operační skupiny Tarzan, V únoru 1945 se rozhodne přejít frontu, aby v Kežmarku absolvovala spojařský kurz. Už to ale nestihne, předhoní ji německá kapitulace 8. května 1945.