„Pohled na těžké ledové bloky narážející na sebe vymyká se každé představě a vyluzuje tóny, že strašlivější a otřesnější jsem si nemohl představit,“ zaznamenává si Ota Kříž do deníku v listopadu roku 1872. Věčná masa ledu ho děsí.

Ještě ale netuší, že v ní najde svoji smrt… 

 

V 19. století se s polárními výpravami doslova roztrhne pytel.

Rakousko-Uhersko v téhle oblasti trochu zaspí, a proto se konečně roku 1872 rozhodne vyslat do zemí věčného ledu sněhu svoje zástupce. Nechybí v nich ani čeští dobrodruzi. Když v roce 1872 nastoupí do práce v loďařské společnosti Adria v Terstu jistý Ota Kříž (1845–1874 ), námořníka se šestiletými zkušenostmi si všimne rakouský důstojník Karl Weyprecht (1939–1881). Hledá někoho do party na polární výpravu a zručný Ota mu padne do oka. Nabídne mu místo strojníka na parníku Víceadmirál Tegetthoff.

 

Cestu komplikují kry

Námořník Kříž přijímá. „Je to důkaz, že skutečně něco umím,“ prohlásí hrdě. Když jeho loď odrazí od břehů, nemá o plavbě romantické představy. „13. a 14. června 1872. Opouštíme přístav Geestemünde a plujeme pod parou až k ústí řeky Vezery.

V dohledu je ostrov Helgoland.

Moře je neklidné, námořníci z Tyrol dostali mořskou nemoc,“ zapisuje si do deníku. Netráví čas procházkami po palubě, raději zůstává v podpalubí v teple strojovny. Zájem v něm nevzbudí ani první ledové kry, které uvidí 30. července 1872 u norského ostrova Tromsö. „Doufám, že budou taky poslední,“ poznamenává a zmizí dolů ke kotli. Loď míří ledovou masou dál na severovýchod, už v polovině října 1872 jí ale hrozí lodi vážné poškození kvůli tlaku ledových ker.  

 

Zdraví se horší

O měsíc později Kříž pociťuje bolesti na prsou, příznak tuberkulózy. Trvá nekonečná polární noc, lampy v kajutách hoří celý den. „Loď naříká jako raněné zvíře,“ zní jeden ze zápisků. Vydrží? Polárníci o ni svádějí boj.

V únoru 1873 sepisují zprávu o výpravě: „Rakouská jachta Víceadmiral Tegetthoff, výprava do sibiřského moře. Uvázli jsme v kerném ledu. Loď leží několik stop vyzdvižena mezi ledem nejhoršího druhu.“ Křížův zdravotní stav se horší. Hubne.

Nechává se prohlédnout lodním doktorem Kepesem a plíce léčí rybím tukem a dietou. 

 

Konečně země

Pomalu opravuje parní stroj a v červnu se posádce podaří pohnout osou lodního šroubu.

Námořníci vyřezávají podél lodi kanál a po dlouhé době plavidlo kousek pluje. Na konci srpna 1873 jim mlha odkryje v dálce horské hřbety. „Země, země,“ jásá posádka. „Po jedenácti měsících, v nichž se skrývaly tak strašlivé zážitky konečně můžeme opět vidět a pozdravit zemi, i když neobydlenou,“ líčí Kříž.

2. listopadu 1873 se vydává s ostatními na pevninu. Jeden z členů výpravy drží v ruce rakousko-uherskou vlajku. Muži vypálí salvu z ručnic. V jednom z výběžků vybudují kamennou pyramidu a do ní vloží listinu o objevu. Pevninu nazvou Zemí Františka Josefa.

 

Blouzní v horečkách 

I když na ni Kříž vystoupí, většinu času už tráví v posteli v horečkách. 26. prosince 1873 přibývají i příznaky kurdějí: dásně podlité krví, červené skvrny na rukou a nohou, bolesti celého těla. Kromě toho přetrvávají bolesti na prsou.

Ještě 15. ledna 1874 sebere síly k sepsání posledního deníkového zápisu o síle větru a teplotě. Pak upadne do bezvědomí.

Umírá o dva měsíce později 16. března 1874. Tělo mrtvého kamaráda námořníci uloží do pukliny ve skále, aby se do něj nepustili lední medvědi, a vytvoří nad ním pyramidu z uhlí.