Čas neúnavně plyne, nikdy se nezastaví. Byl tu dávno před námi a bude i po nás. Žijeme s ním každý den, a přesto o něm víme tak málo. Co si vlastně představíme, když se řekne „čas“?
Tikající hodiny, měnící se roční období, nebo stopy, které zanechává na naší tváři?
Jen málokdo se ale zamýšlí nad tím, odkdy čas vlastně existuje, proč ho měříme zrovna tak, jak ho měříme, nebo zda ho vůbec můžeme ovlivnit. Zvědavost nás nutí prozkoumat tento neviditelný fenomén z různých úhlů pohledu.
Filozofové po tisíce let diskutují o podstatě času, a zatímco moderní fyzika nám dává odpovědi, které jsou víceméně hmatatelné, filozofické otázky zůstávají. Kdy čas začal? Pokud souhlasíte s teorií Velkého třesku, odpověď není složitá.
„Čas nula“ nastává v okamžiku, kdy vznikne veškerá energie, hmota i prostor z jediného bodu zvaného singularita. A s nimi pochopitelně i čas. Jak upozorňuje Albert Einstein, čas s prostorem úzce souvisí a nelze je od sebe oddělit.
Od „nuly“ pak už čas pokračuje stále jen dopředu. Negativní hodnoty nabýt nemůže, a proto je otázka „co bylo před Velkým třeskem“ podle mnohých vědců prostě nesmyslná.
Starověcí filozofové zase tvrdí, že „dokud o něm nehovoříme, neexistuje“. S tím by fyzik samozřejmě nesouhlasil, ale pro lidi se čas stává důležitým, když ho začnou měřit.
V pravěku sice nikam nespěchají, nepřijdou pozdě do práce, ani jim neujede autobus, ale je dobré vědět, kdy přijde jaro a je čas zasít. Dříve než hodiny proto vznikají první kalendáře. Starý sumerský kalendář z doby okolo roku 3500 př. n. l.
je rozdělen na 12 úseků, podle toho, kolikrát za rok měsíc na obloze vystřídá všechny své fáze. Den začíná vždy večerem – okamžikem, odkdy je měsíc možné spatřit.
Ve středověku lidé plynulost času vnímají spíše cyklicky, než jako přímou linii. Nesměřuje odněkud někam, ale opakuje se ve stále stejných kruzích. Slunce vždy znovu vyjde, mizející měsíc doroste, po zimě přijde slunovrat a bude zase teplo.
Jestli je zrovna rok 1305 nebo 1310, není podstatné. V některých částech světa to platí dodnes. Například izolovaný kmen jménem Pirahã žijící v Amazonii používá velmi zvláštní jazyk, který nemá pojmenování pro žádné časové úseky. Ani pro „dnes“, „včera“ nebo „zítra“.
Proč ale my máme tak striktní systém? Kdo rozhodl, že den rozdělíme na 24 hodin, hodinu na 60 minut a minutu na 60 vteřin? Za první mohou staří Egypťané a Babyloňané. Mnohem raději než desítku, která je základem našeho početního systému, totiž mají dvanáctku.
Ta se dá dělit více čísly beze zbytku. Navíc z 36 tehdy známých souhvězdí jich za rovnodennosti vyjde za noc právě dvanáct. Doba od soumraku k úsvitu je tedy rozdělena na 12 hodin, dohromady jich má den 24. A proč šedesát?
Potřeba naporcovat hodinu na menší kousky přišla až v renesanci, ruku v ruce s rozvojem vědy. I tady musíme poděkovat Babyloňanům a Sumerům, kteří používali šedesátkovou číselnou soustavu. Šedesátka je pro starověké civilizace až magická. Je to nejmenší číslo beze zbytku dělitelné 1, 2, 3, 4 i 5.
Čas nás provází každým okamžikem a je nedílnou součástí našich životů. Jeho měření nám pomáhá organizovat svět, ať už se jedná o obyčejný den, nebo o složité vědecké experimenty.
Ačkoliv se zdá být neměnný, jeho vnímání se napříč kulturami i staletími výrazně liší. Možná, že bychom se měli občas zamyslet nad tím, zda nám přináší spíše klid, nebo stres.
