Dvojice mužů jedoucích na koních procválá kolem nevelké chatky. Zčistajasna se rozlítnou dveře a míří na ně hlaveň pušky. „Vypadněte, tady nemáte co dělat!“ křičí neurvale žena ve špinavé noční košili.
Jeden z jezdců chce celou situaci vysvětlit, přeruší ho zvuk odjištěné zbraně, a tak musí své koně otočit. Nezachrání to ani fakt, že otěže drží prezident Spojených států amerických.
V malebném pohoří Catoctin uprostřed státu Maryland se krčí několik chat. Koncem 30. let 20. století začíná v odlehlé části čilý ruch a tábořiště se mění ve střeženou rezidenci.Vítejte na víkendovém sídle nejmocnějšího prezidenta světa!
Dejte mi pokoj, nebo spíš rezidenci
Celá historie se začíná psát po vstupu Spojených států do druhé světové války. Podřízení amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta (1882–1945) dostávají úkol najít místo, kde by měl státník soukromí a klid od novinářů.
Volba padá na vojenské tábořiště z roku 1935, které leží uprostřed marylandských lesů, kousek od města Thurmont. Splňuje také Rooseveltovy podmínky – je to blízko do Washingtonu, leží v ideální nadmořské výšce, kousek od usedlosti se také nachází Gettysburg.
Město, kde se odehraje jedna z nejdůležitějších bitev americké historie. Bonus tkví také ve finančních prostředcích, celá přestavba na prezidentskou rezidenci by údajně stála jen 25 000 dolarů!
Souhlasí také armáda, vojáci uspořádají několik přeletů a zjišťují, že chatky jsou ze vzduchu jen málo patrné. Samotná přestavba má být hotová v červnu 1942, kvůli silným dešťům a nedostatku materiálu přichází dvouměsíční zdržení.
Během budování vzniká také název pro celou usedlost. Roosevelt využívá smyšlené místo z knihy britského spisovatele Jamese Hiltona (1900–1954) a své rezidenci začne říkat Šangri-La.
Poprvé do ní zamíří 5. července 1942, kdy dokonce zanechá záznam v návštěvní knize.
Rybaření uprostřed války
Stavitelé dokončují veškeré změny a chatky mohou obývat první nocležníci. Hlavní rezidenci přestaví tak, aby měl prezident veškerý komfort, a tak v ní nalezneme ložnici, pracovnu a jídelnu s krbem.
Myslí i na bezpečí a zdi vycpou skelnou vatou, aby minimalizovali riziko požáru. Mezi další úpravy patří přerušení veškerých příjezdových cest, jedinou výjimku má ta hlavní, která však vypadá jako polozapomenutá stezka.
Roosevelt v oblasti poprvé přespí 18. července 1942 a zůstává na místě tři dny. Začátky jsou ale krušné, protože jsou problémy s teplou vodou a záchody se nachází dokonce mimo budovu.
Aby se v rozlehlém prostoru lépe orientovalo, strážci dají všem chatkám přiléhavá jména. Ta prezidentova nese název Medvídkův brloh, nedaleký bazén si pro změnu vyslouží přezdívku Medvíkdovo brouzdaliště.
Roosevelt si Šangri-La okamžitě zamiluje, po tábořišti chodí ve vlněném tričku a krátkých kalhotách. Zakládá si na neformálnosti a často bloudí po okolí, čímž dělá vrásky svým agentům.
Při jedné z jízd na koni zažívá mrazivou chvilku, v doprovodu správce rezidence se ocitá na cizím pozemku.
Neznámá žena ale na něj namíří zbraň a odmítá věřit, že před ní stojí prezident USA. Díky této příhodě získává povolení a může beztrestně jezdit přes všechny pozemky.
Umístění celé rezidence se drží v nejvyšší tajnosti, ale novináři něco tuší, protože Roosevelt se v prostorách víkendového sídla v roce 1943 setká s Winstonem Churchillem (1874–1965). Britský státník během víkendu rybaří a zaskočí si dokonce na pivo.
Seznamte se, Camp David
Po smrti Roosevelta se diskutuje o konci Šangri-La, nový prezident Harry S. Truman (1884–1972) ale rozhoduje, že se usedlost uchová jako památku na zesnulého předchůdce. Během jeho administrativy se také provalí lokace víkendového sídla.
Novinář Frank Henry (–) si pronajímá letadlo a pořídí několik snímků, a tak se 30. září 1945 koná tisková konference. I nadále však platí, že do Šangri-La nesmí veřejnost.
Sám Truman ho využívá na neformální obědy a na rozdíl od Roosevelta jezdí do Marylandu i v zimě, díky tomu nechává nainstalovat parní topení. Další impulz přichází v roce 1953 s Dwightem D. Eisenhowerem (1890–1969).
Prezident tábořiště přejmenovává na lépe znějící Camp David. Provádí také další změny a hlavně modernizuje. Kromě klimatizace si nechá vybudovat malé golfové hřiště, kde tráví hodně času.
Státníci sice v oáze klidu odpočívají, často ale musí řešit svízelné situace. Roosevelt se v Camp Davidu dozvídá o vylodění v Normandii, Eisenhower pro změnu musí reagovat na Korejskou krizi.
V roce 1959 přijíždí další velký politik, na plošině pro vrtulníky přistává stroj, jež na palubě nese Nikitu Chruščova (1894–1971). Generální tajemník řeší kromě odzbrojování i vybavení bowlingové dráhy. Zaujme ho přístroj, který sám postaví všechny kuželky. „Krásné místo,“ vzpomíná na něj ve svých memoárech.
Relax střídá práce
Více než 160 návštěv jde na vrub Richardu M. Nixonovi (1913–1994), který jezdí na Camp David čerpat energii a hlavně psát proslovy. Společně s manželkou Pat (1912–1993) nahradí staré chatky novými pohodlnějšími a architektonickými poveděnějšími.
S jeho administrativou také startuje éra, kdy si na někdejším tábořišti budou podávat dveře známí státníci. Kromě maršála Tita (1892–1980) okusí tamní atmosféru Leonid Brežněv (1906–1982).
Přestože jednání z roku 1973 začínají až v pondělí, sovětský politik dorazí v sobotu odpoledne. „Škoda, že tu nemůže být Viktorija Petrovna,“ povzdechne si s ohledem na svou manželku.
Následuje veledůležité jednání o zbraních SALT. V této tradici pokračují i další šéfové Bílého domu, kupříkladu Jimmy Carter (*1924) pozve do Camp Davidu egyptského prezidenta Anvara Sádáta (1918–1981) a izraelského premiéra Menachema Begina (1913–1992).
Carter doufá, že klidná atmosféra odstraní napětí mezi znepřátelenými stranami. Celá událost vchází do dějin jako Dohody z Camp Davidu a uzavírají mír mezi oběma zeměmi.
Izraelko-palestinské vztahy se řeší také pod dohledem Billa Clintona (*1946), kdy na jedné straně sedí premiér Ehud Barak (*1942) a na straně druhé palestinský šéf Jásir Arafat (1929–2004). Jednání však ztroskotají.
Postupem času nabývá Camp David spíše pracovního rázu. Barrack Obama (*1961) dokonce v sídle uspořádá summit skupiny G8. I přes postupný úpadek má někdejší vojenské tábořiště v amerických dějinách své místo.
