Několik týpí roztroušených na prérii nebo lesním paloučku? Omyl! Severoameričtí indiáni už před 900 lety postavili město pro 20 000 lidí. To je zhruba tolik, kolik měl tehdy Londýn.

„Úchvatné dílo! Vytvořit ho muselo stát roky práce tisíce lidí,“ popisuje americký právník a amatérský historik Henry Brackenridge (1748–1816) své dojmy z mohyly, kterou objeví v roce 1811 při průzkumu prérie nedaleko města St. Louis.

Je vyšší než desetipatrová budova, se základnou téměř 14 akrů, čímž strčí do kapsy i Cheopsovu pyramidu. A to se navíc později ukazuje, že ji na ploše 1600 hektarů obklopuje dalších 120 mohyl různých velikostí, které všechny byly součástí zaniklého indiánského města.

Památka, kterou Amerika nechce vidět

Přestože jde o zcela unikátní objev, Američané, včetně vlády, médií a univerzit ho více než 150 let ignorují. Fakt, že indiáni dokázali vybudovat takové město totiž nezapadá do zažitého obrazu kočujících divochů.

„Dokonce i dnes je v takovém rozporu se zažitou představou indiánského způsobu života, že o něm mnozí nechtějí nic vědět,“ říká historik Robert Warren. Desítky let tak dělníci mohyly rozkopávají a rozebírají na podloží silnic, na místě nedozírné historické ceny vyrůstají obytné domy, skladiště, herny a dokonce i pornokino.

Přímo středem komplexu se táhne čtyřproudá silnice, což je stejné jako by v Egyptě vedla středem Údolí králů se zatáčkou kolem Cheopsovy pyramidy.

Meganáměstí pro sport i slavnosti

Město je unikátní nejen svou rozlohou, ale i historií. Kolem roku 1050 totiž dochází k tak náhlému a mohutnému rozvoji, že ho vědci nazývají „velkým třeskem“. Proudí sem lidé ze širokého okolí, dochází k rozsáhlé výstavbě domů, rychle doplňovaných potřebnou infrastrukturou.

Svého vrcholu dosahuje kolem roku 1200. Tři sta let předtím, než u břehu přistane Kryštof Kolumbus, mají indiáni prosperující město, které obývá až 20 000 lidí a je rozlohou větší než kterékoliv Evropské město té doby.

V samotné Americe ještě dalších 800 let nebude existovat žádné, které by bylo větší. Jen centrální náměstí, kde se konaly náboženské slavnosti, trhy i sportovní turnaje, má rozlohu 37 fotbalových hřišť.

Jeho hlavním bodem je pak velká mohyla s palácem nebo chrámem postaveným na vrcholu.

Multikulturní kotel

Přes řadu nálezů, od keramiky až po obřadní masky, zůstává život města záhadou. Jeho obyvatelé po sobě totiž nezanechají žádné písemné záznamy. Jisté je, že díky výhodné poloze na soutoku řek Mississippi, Missouri a Illinois, kvete obchod s komunitami od Velkých jezer na severu až k pobřeží Mexického zálivu na jihu.

O dobrých časech svědčí rozvoj architektury, uměleckých řemesel, společenského života i množství lidí, kteří se sem stěhují. „Z analýzy izotopů stroncia v zubech lidí, kteří tu byli pohřbeni, lze soudit, že téměř třetina jich prožila dětství jinde,“ říká bioarchaeoložka Kristin Hedmanová. „Byla to mnohonárodnostní a možná i mnohojazyčná metropole, tavicí kotel nejen nových politických a společenských modelů,“ dodává archeolog Thomas Emerson.

Exitus po 300 letech

Bohužel, stejně rychle jako se město vynořilo, podle některých hypotéz pod vlivem silného vůdce a proroka s vizí nového způsobu bydlení, tak rychle i zaniká. Možná je na vině dlouhé období neúrody způsobené ochlazením klimatu a suchem, možná vyčerpání místních zdrojů.

Zhoršení situace každopádně dokazují i stopy několikrát přestavovaného opevnění, svědčící o tom, že poslední životní etapa metropole byla poznamenána častými boji. Každopádně pouhých 300 let po svém zázračném rozkvětu indiánská metropole zaniká.

Naštěstí ne úplně. Dnes je totiž národní kulturní památkou, jednou z pouhých 22 amerických pamětihodností zapsaných na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.