Na nehybná nahá lidská těla dopadají sněhové vločky. Ledabyle zaparkovaný valník je plný vyhublých mrtvých. Až jejich fotografie obletí svět, mnoho lidí se stále bude zdráhat uvěřit, jaká zvěrstva byl s to nacistický režim spáchat.

Krvavá mašinerie koncentračních táborů má pro třetí říši finanční bonusy – vždyť jen v Osvětimi si nakrade na 8 tun zlata.

Rozlehlý Justiční palác je 20. listopadu 1945 v hledáčku celého civilizovaného světa. Jako jedna z mála budov přežije bez úhony bombardování, navíc má přímo po ruce vlastní věznici.

Právě, po dvou dnech od zahájení činnosti mezinárodního vojenského tribunálu, začínají Norimberské procesy. Vyšetřovatelé mají k dispozici krom jiného i rozsáhlý soupis o 39 svazcích. Co obsahuje? Seznam uloupeného umění a starožitností.

Četnost věcí vyráží i po letech dech. A to jasné, že seznam není kompletním souhrnem zcizených předmětů. Co v něm najdeme? Výčet začíná obrazy a vzácnými knihami:

„21 903 uměleckých děl, 583 soch a medailonů, 2477 kusů historického nábytku, 583 vzácných textilií, 5825 předmětů dekorativního umění, 1286 uměleckých děl východní Asie a 259 uměleckých děl starověku.“ Je to hodně? Může se to zdát.

Odhady ale hovoří o tom, že nacisté zabaví kolem 650 000 uměleckých předmětů! Ty má za úkol shromažďovat organizace organizaci EER (Einsatzstab Reichsleiter Rosenberg). Norimberský seznam zmapovaných cenností je tak jen pomyslným plácnutím do vody.

Kde se skrývá van Gogh?

Odhaduje se, že třetí říše Adolfa Hitlera (1889–1945) mezi roky 1933 až 1945 vydrancuje odhadem na 20 procent všech uměleckých děl v Evropě. Jde hlavně o sbírky galerií zemí, přes které se převalí wehrmacht, a samozřejmě také o soukromé sbírky bohatých židů.

Některá díla říše prodá v takzvaných „židovských aukcích“, aby měla na zbrojení, jiná končí v luxusních rezidencích pohlavárů, další mají předurčené místo v zamýšleném muzeu vůdce. A některá vyhodnotí režim coby škodlivá a zlikviduje.

Zvláštní „štěstí“ mají nacistické bestie na Vincenta van Gogha (1853–1890). Jeho originály jsou často součástí židovských sbírek.

Velká část pláten a kreseb se po válce najde, německá Nadace pro ztracené umění (Lost Art Foundation) však stále eviduje desítky pohřešovaných van Goghů.

Když italský malíř vrcholné renesance Raffael Santi (1483–1520) dokončuje roku 1513 Portrét mladého muže, určitě by ho nenapadlo, že se jednoho dne stane nejhledanějším obrazem světa. A tím z dlouhodobého poválečného hlediska zřejmě i je.

Portrét nacisté ukradnou v Krakově. Po válce se po něm ale slehne zem, jen občas zazní zkazky, že by mohl být v některé ze švýcarských soukromých sbírek. Stejně tak se vypaří i obraz anděla od Rembrandta van Rijn (1606–1669). I v jeho případě je možné, že odpočívá v utajení kdesi v trezoru.

Za to si koupíte vlastní svět…

830 miliard korun. Za takovou částku byste koupili už malebné souostroví a vybudovali na něm ráj na zemi. A právě na takovou částku se odhaduje pohřešované nacistické zlato. Kde mu může být konec?

Teorií je řada, od těch, že většinu zlata stihla říše ještě utratit v marné snaze zlepšit zbrojení, přes ty, že na zlaté rezervy se nesahá, a proto leží stále někde schované, až po ty, že ve švýcarských bankách momentálně leží 2,5 miliardy nacistických dolarů.

Většina tohoto ztraceného pokladu pochází ze zlatých rezerv obsazených států. Zapomenout nesmíme ani na vydrancovaná klenotnictví, majetek zavražděných židů a ukradené církevní památky.