„Vážení soudruzi, při prověrce místní lidové knihovny v Žebráku pracovníky ONV (Okresního národního výboru – pozn. red.) v Hořovicích přišly k vyřazení mj.
i spisy R. Kiplinga, jako Kniha džunglí,“ píše v roce 1954 knihovník ze Žebráku u Hořovic svým nadřízeným. Ocitáme se v první polovině 50. let 20. století v době budování socialistického Československa.
Z knihoven mizí část fondu podle jednoho z hesel desatera Lidových knihoven „1. Všemi prostředky budeme podporovat protiimperialistickou a protiválečnou politiku socialistických zemí v čele se Sovětským svazem.“ Všechny knihy, které jen trochu zavánějí imperialismem, jsou vyřazeny z fondů knihoven.
Tiskoviny dostává podle usnesení vlády č.17/1953 Sb. pod svůj dozor Hlavní správa tiskového dohledu, jež začíná pracovat 1. srpna 1953. Kontrolu provádí 6 cenzorů, později se jejich počet zvyšuje na 270 a přibývá ještě dalších 250 externistů.
Cenzoři zvaní „plnomocníci“ mají velmi nízkou kvalifikaci. Podle údajů z roku 1963 celkem 34,9 procenta z nich dokončilo pouze základní školu.
Kolektivizace: Vystoupit z JZD nikomu nebráníme!
23. sjezd KSČ vyhlašuje v roce 1949 program združstevňování zemědělské výroby. 23. února 1949 začíná platit zákon o JZD, tedy o Jednotných zemědělských družstvech. Z kdysi soukromých rolníků se tak stávají státní zaměstnanci, sedláci přicházejí o půdu.
První vlaštovky násilného odebírání půdy přicházejí už na jaře 1949, ovšem naplno se tato mašinérie rozjede o rok později a svůj vrchol zažívá v letech 1952–1953. Mnoha zemědělcům se samozřejmě taková politika vůbec nelíbí.
Za odpor se dočkají šikany a přesídlování, jenom v Čechách je do konce roku 1953 přesídleno 1629 rodin.
Na sílící kritiku vynucování členství v družstvech prezident Antonín Zápotocký (1884–1957) reaguje slibem, že „nikomu se nebude bránit, pokud bude chtít z JZD vystoupit“. Asi 70 000 rolníků pak skutečně k tomuto kroku přistoupí.
Záhy proto dochází ze strany komunistů k novému tlaku: V letech 1955–1958 vzniká 5345 nových družstev a 80 procent půdy v celé zemi vlastní JZD.
Měnová reforma: V obchodech zejí regály prázdnotou
Od konce druhé světové války už uplynulo sedm let, ale v Československu kromě částečného volného prodeje stále ještě funguje přídělový lístkový systém. Rozdíly mezi cenami jsou propastné, na volném trhu je zboží i několikanásobně dražší.
Například kilogram másla je na přídělovém trhu za 80 korun, na volném však za 450 korun. Kilogram chleba na vázaném trhu stojí 8 korun, na volném pak dvojnásobek.
Proto se v listopadu 1952 rodí projekt měnové reformy vedený Václavem Hůlou (1925–1983) a týmem sovětských poradců. I když se všechno velice pečlivě tají, brzy začínají na veřejnost prosakovat informace o záměrech komunistů.
„Československá měna je pevná, žádná reforma nebude,“ řekne sice prezident Zápotocký 29. května 1953 v rozhlasovém projevu, jenže nazítří už je všechno jinak. Lidé se bojí a skupují zboží v obchodech. 30. května 1953 v 15 hodin už nikde není co prodávat.
O dvě hodiny později vystoupí v rozhlase předseda vlády Viliam Široký (1902–1971) a vyhlásí reformu, kterou označí za „velký úspěch pracujícího lidu“. Lidé dostanou za starých 300 korun nových 60 (mění se v poměru 5 : 1).
Další peníze se mění v poměru 50 : 1.
