„Vdávat se? Teď?,“ pomyslí si osmnáctiletá Viktorie. Těžkou britskou královskou korunu si nedávno nasadila na hlavu a má ji teď plnou státnických starostí. Na veselku vůbec nemyslí, ačkoliv ji rádci podsouvají, že by se měla poohlédnout po vhodném ženichovi.
Belgický král Leopold I. (1790–1865), který je strýcem britské královny Viktorie (1819–1901) i prince Alberta Sasko-Kobursko-Gothajského (1819‒1861) už spřádá tajné plány. Nevadí, že jsou příbuzní – sestřenice a bratranec. Rád by je dal dohromady.
Viktorii se ale návrh na schůzku pranic nelíbí. Sice se s Albertem viděla už v době, kdy jí bylo 17 let a dokonce se svému deníku svěřila, že „kouzlo jeho zjevu je ve výrazu jeho tváře,“ ale teď, na podzim roku 1839, se jí honí v mysli docela jiné věci.
Má přece v rukou osud milionů lidí. Dostat se co nejdříve pod čepec přece není tím nejdůležitějším v jejím životě. Předsedovi vlády a svému rádci, Williamu Lambovi (1779–1848), lordu Melbournovi, proto na téma vdavek naplno řekne: „Nepřeji si Alberta vidět, celá záležitost je mi odporná.“

Žena žádá o ruku
Nakonec ale k setkání dojde a Viktoriin truc je rázem pryč. Stačí pohled do očí a je rozhodnuto. Pár společně tráví čas rozhovory, tancem, vyjedou si na koni, prostě příjemně randí.
Uplyne několik dní a její původní předsevzetí věnovat se jenom státnickým záležitostem vyprchalo. Je zamilovaná. Trochu se červená, když přichází za lordem Melbournem, aby mu sdělila:
„Vlastně jsem svůj názor na vdavky trochu pozměnila.“ Teď nastává veledůležitý krok. Je královnou a protokol diktuje, že ona sama musí požádat o jeho ruku. Zhostí se toho s dokonalou grácií.
„Byla bych nanejvýš šťastná, kdybys souhlasil s mým přáním,“ hovoří v náznacích. Naštěstí Albert rychle pochopí, co jí tane na mysli. On sám je z půvabné a inteligentní královny nadšený.
„Budu velice šťastný, když budu s tebou moci strávit svůj život,“ odpoví jí v něžném obětí. Ruka je v rukávě. Oba září štěstím.

Nadiktuje Britům módu
Svatební zvony krásnému páru zazvoní 10. února 1840. Dvacetiletá Viktorie vypadá v bílých šatech zdobených drobnými oranžovými kvítky úchvatně.
Korunu na slavnostní obřad vymění za věnec z pomerančovníkových květů a dojem dotváří ještě nádherný závoj z bílé krajky. Hosté nešetří poznámkami, jak to nevěstě sluší.
Viktorie, kráčející k oltáři za svým vyvoleným, ještě netuší, že v tento den nadiktuje módu celé zemi. Nevěsty se od této chvíle začnou ve svůj den nosit bílé šaty a zanedlouho se tato móda rozšíří i za hranice.
Britská veřejnost je z královnina výběru manžela ale rozpačitá. Přáli by si pro svoji panovnici někoho důležitějšího než je jakýsi německý vévoda. I noviny jízlivě připomínají, že zatímco ona mu dala půlku koruny, on jí pouhý prsten…

Žárlí na cizince
Viktorie s Albertem si z toho ale nic nedělají. Období po svatbě si vychutnávají. Dlouhé romantické procházky plné důvěrných rozhovorů, návštěvy operních představení, tanec. Jenže Albert patří spíše k plachým lidem.
Miluje četbu a společenský ruch ho unavuje, proto z akcí často mizí. Londýňané ho ocejchují jako nudného patrona, navíc mu neodpustí, že je cizincem.
Ostatně sama Viktorie ho upozorňovala, že „Angličané velice žárlí na cizince, kteří by chtěli vládnout naší zemi.“ Brzy pochopí, že situaci dokonale vystihla.
Také je mu jasné, že když jeho žena má po boku lorda Melbourna coby premiéra, on je vlastně přebytečný. O žádném podílu na vládě není řeč. Ačkoliv Viktorii bezmezně miluje a ona jeho, začíná se cítit trochu jako páté kolo u vozu.

Chodí v černém
Naštěstí se ale situace změní, a to roku 1841. Poté, co přijde na svět jejich první potomek, následník trůnu Albert Edward (1841‒1910), dostane Albert pozvání do korunní rady. Zanedlouho se stává rádcem své ženy, její pravou rukou.
Viktorie s ním probírá všechna podstatná státnická rozhodnutí. Po celý život zůstane jejím nejmilovanějším manželem a nejdůvěrnějším přítelem.
Když v roce 1861 Albert zemře na tyfus, protože ve Windsorském paláci nepanují zrovna nejlepší hygienické podmínky, Viktorie se z této rány nikdy nevzpamatuje. Nosí smutek a až do smrti obléká zásadně černé šaty.