Na jaře roku 1896 drncají po cestě z Domažlic do Poběžovic vozy plné obrovských zavazadel. Vesničané se sbíhají, aby si prohlédli podivný průvod. Upoutá je mladá Asiatka ve zvláštním květovaném oděvu. Prohlížejí si ji se směsicí nedůvěry a zvědavosti.
Kočáry míří k západočeskému zámku Poběžovice, sídlu rodu Coudenhove-Kalergi. Do Čech právě přijíždí hrabě Jindřich Coudenhove-Kalergi (1859 – 1906) se svojí manželkou Mitsuko, rozenou Aoyamovou (1874 – 1941).
První Japonka, která se rozhodla usadit v Evropě, to v Čechách nebude mít lehké.
Nezbude jí než bojovat s nedůvěrou okolí a po předčasné smrti svého manžela si vydobýt své místo na slunci. Jindřich se věnuje diplomatické službě, a když ho v roce 1891 přeloží jako rakousko-uherského legačního radu (pracovník vyslanectví – pozn. red.) do Tokia, má už za sebou působení v několika exotických zemích.
Tvrdý pád z koně
Zimní den roku 1891. Mladý diplomat právě spěchá na důležitou schůzku na rakousko-uherském vyslanectví. Na tokijské ulici míjí starožitnictví, které patří Kichačimu Aoamovi. V tom jeho kůň sklouzne po kusu ledu.
Než se mladý diplomat vzpamatuje, přistane na tvrdé zemi. Syká bolestí. Z domu vyběhne krásná dívka, která nehodu viděla z okna. Skloní se k němu. „Nestalo se vám nic?“ ptá se starostlivě.
Hned nechá poslat pro lékaře. Sedmnáctiletá dcera obchodníka se starožitnostmi a olejem Mitsuko je na Japonku dost vysoká, má pleť barvy slonové kosti, oválný obličej, plné rty, jemný nos a černé vlasy s modravým leskem.
Jindřichovi stačí podívat se do jejích tmavých očí a okamžitě se zamiluje. Jeho sen stát se vyslancem nebo dokonce ministrem zahraničí se rázem rozplývá v nedohlednu. Je mu jasné, že sice bude schopen žít bez kariéry, ale ne bez Mitsuko. V Aoyamově starožitnictví se stává častým hostem.
Ďábel mu odvede dceru
Otec dívky svolí, aby se stala služebnou v salonu vyslanectví. Proti vzdělání žen sice v Japonsku panují předsudky, ale když se dcera dostane jako pomocnice do rodiny v nejvyšších společenských kruzích, považují to čest, protože se učí společenskému chování.
Když ale Jindřich Kichačiho požádá o ruku jeho dcery, všechny tím šokuje. Japonsko se sice otevírá západnímu světu (období Meidži, 1868 – 1912 za vlády císaře Mucuhita), ale přesto jde o krok, který se příčí starým japonským tradicím. Ayoama žádost odmítne.
Pár ale vytrvale vzdoruje a prosadí si svou. Micu se nechává pokřtít jako katolička a přijme jméno Marie Tekla. Svatba proběhne 16. března 1892. Současný japonský historik Ki Kimura líčí Kichačiho vztek:
„Jak najdu před svými předky slova omluvy za to, že jsem si nechal dceru ze ctihodného rodu Aoyamů odvléci cizím ďáblem?“ zuří prý otec. Podle Kimury dceři neodpustil a zakázal jí přístup do rodného domu.
Jejich syn Richard Coudenhove-Kalergi (1894 – 1972), známý stoupenec myšlenky spojené Evropy, ale tvrdí opak: „Ve skutečnosti došlo k happyendu a otec se smířil s dcerou, která na něm po celý život lpěla velkou láskou.“
Boj o závěť
Pár i s dvěma syny Hansem (1893 – 1965) a Richardem v roce 1896 odplouvá z Japonska. Usadí se v rodinném sídle v Poběžovicích, kde si pořídí dalších pět dětí.
„Micu Coudenhove sice přijala západní kulturu, nikdy se však s evropskými poměry zcela nevyrovnala,“ vysvětluje současná česká historička Ladislava Váňová. Když Jindřich v roce 1906 zemře na infarkt, manželova rodina se postaví proti ní.
Bojí se, že s dětmi odejde do Japonska. Popřou proto platnost závěti – dědictví i poručnictví dětí. Jenže Micu se s pomocí advokátů hlásí o svá práva.
„Zvítězila na celé čáře,“ vzpomíná syn Richard, jak se z mírné a podřízené japonské ženy změnila v despotickou bojovnici.
Ani léta první světové války 1914 – 1918, kdy proti sobě Japonsko a Rakousko-Uhersko stojí jako nepřátelské mocnosti, pro ni nejsou žádný med. Vycestovat do rodné země nemůže.
Ironií osudu zůstává, že to co sama dokázala, vzepřít se tradicím, svým dětem vytýkala. Neshodla se s manželkami svých synů, operní zpěvačkou a židovskou krasojezdkyní, dceři Idě vyčítala feministické názory.
Ve stáří ji snesla jenom dcera Olga, která ji v roce 1941 nechává pohřbít na hřbitově ve vídeňském Hietzingu. „Občas najdeme na jejím hrobě láhev sójové omáčky,“ říká její vnučka, známá rakouská novinářka Barbara Coudenhove-Kalergi.
Jde o podobnou tradici, jako u Židů, kteří dávají na hroby kameny. Pro Japonce je totiž odvaha, s jakou se vydala do neznámé země, pořád velkým symbolem.
