Čichá ke kožešinám a tulí se k huňatým kabátům. Hilde Coppiová (1909–1943), rozená Rakeová, má pro rodinný kožešnický podnik v berlínské čtvrti Mitte slabost. Živí se nejdřív jako asistentka jazykových pedagogů, poté přesedlá do pojišťovnictví.
Její poklidný život obrátí naruby Hans Coppi (1916–1942). Když se s tímto sympatizantem německé komunistické strany seznámí, ani ji nenapadne, že právě s ním se za pár měsíců octne před oltářem. Vždyť o sedm let mladšího Hanse právě propustili z vězení!
V červnu 1941 jim zazvoní říšské svatební zvony. Hans Hildu lehce přetáhne na svou stranu. Stanou se členy Rudé kapely. Hilde předává zprávy mezi různými odbojovými skupinami.
„Žije, je v zajetí, ale žije,“ uklidňuje často rodiny německých vojáků, když se dozví z Moskvy nové informace. Nacistická propaganda totiž hlásá, že krvelační sověti zabíjí na potkání a zajatce rozhodně neberou.
Tisknou protinacistické letáky. Zatím jde vše hladce. Až do 12. září 1942, kdy si pro ně přijde gestapo. Oblékají si kabáty a spolu s Hansovým bratrem a Hildinou matkou odcházejí na služebnu. Hilda si drží jednu ruku na vzdouvajícím se břiše. Čeká dítě.
Chlapec se narodí na nehostinné vězeňské ošetřovně 27. listopadu 1942. Svého otce nikdy nespatří – ten je popraven za velezradu 22. prosince 1942. Budou mít nacisté s novopečenou maminkou slitování?
Hilde sepisuje žádost o milost. Zprvu jí svitne alespoň malá naděje – možná svého syna uvidí vyrůstat. Ta ale rázem zhasíná. Popravu prvorodičky za velezradu kvůli miminku nacisté jen odloží. 5. srpna 1943 přijde chlapec na popravišti i o matku.