Pekingem pochodují šiky studentů. Zabijí každého vrabce, jemuž se nepodaří včas uletět. Nikoho v tu chvíli nenapadne, že válka za záchranu úrody povede k velké katastrofě.
„Každý vrabec sezobe za rok 4,5 kilogramu zrní, dohromady pak spořádají obilí, které by nasytilo nejméně 60 000 lidí,“ prohlásí v roce 1958 předseda Komunistické strany Číny Mao Ce–tung (1893–1976).
Hledá viníky hospodářských neúspěchů a vrabec polní je ideálním pachatelem.
Zabíjejí s velkým elánem
Jakmile předseda Mao vyhlásí boj „okřídlené metle národa“, miliony Číňanů bez váhání začnou plnit jeho vůli. Lidé ničí hnízda, házejí po ptácích kameny, střílejí po nich a dávají jim otrávené zrní.
V Pekingu je nasazena celá armádní divize, pro niž se lovení vrabců stane jedinou bojovou činností. Kola stranické propagandy pracují na plné obrátky a agitátoři dbají na to, aby nikdo nezůstal stranou dění. Ve školách proto učí děti, jak nejlépe likvidovat vrabce.
Velice účinnou metodou je zabránit ptákům v zahnízdění. Školáci se proto vyzbrojí hrnci, pánvemi, bubínky, píšťalami či řehtačkami a plaší vyděšené vrabce, kdekoliv je uvidí. Starší studenti fasují vzduchovky, mladší žáci si přinesou praky. Ptačí genocida slaví úspěch a minimálně osm milionů vrabců je zabito.
Housenky mají hody
Celonárodní blouznění kolem vrabců však pořádně vyděsí čínské vědce. V roce 1959 prozkoumají žaludky mnoha zabitých ptáků a ke svému překvapení zjistí, že se místo zrní živí hlavně hmyzem a housenkami, jež jsou skutečnými ničiteli úrody.
Nic nyní nebrání tomu, aby se tito škůdci přemnožili. A když se k tomu navíc přidá sucho, postihne Čínu v letech 1958–1962 hladomor, jenž si vyžádá nejméně 20 milionů lidských životů.
Mao sice kampaň v dubnu 1960 ukončí a obrací „nenávist lidu“ proti štěnicím, ale to už je pozdě. Zemědělci hlásí nejhorší úrodu za posledních sto let.
Milan Uram
