Kdo měl to „štěstí“ a potkal se s nimi takříkajíc na vlastní kůži, moc dobře ví, že s nimi většinou není žádná sranda. Na těle svého hostitele po sobě dokážou zanechat nepěknou spoušť.
I přesto jsou někteří lidé ochotni zaplatit za to, aby se na jejich výkony mohli podívat…
Balancují na hrazdě, táhnou povoz, roztáčí miniaturní ruské kolo, hrají fotbal nebo trsají tango. To vše a mnohem víc může na vlastní oči spatřit návštěvník netradičního spektáklu s názvem bleší cirkus. Jeho umělecký ansámbl navíc hvězdnými manýry rozhodně netrpí.
Uchvátí i princeznu
Na samém prvopočátku netradičního varieté stojí člověčí záliba v maličkostech. Okem sotva viditelné, avšak zrakovému orgánu lahodící miniatury, precizně vyvedené do všech detailů, jsou po dlouhá staletí jednou z hlavních atrakcí pouličních i salonních show.
Pro co největší umocnění jejich titěrnosti je pak autoři vystavují ve společnosti jedné či více blech. S příchodem 19. století však začíná výnosný byznys povážlivě drhnout. „Popularita představení různých miniatur klesala.
Někdy kolem roku 1830 proto pouliční umělci udělali malý, ale geniální tah – zaměřili se nikoliv na miniatury, ale na blechy samotné.
Představovali je jako jedinečně vycvičené blechy,“ objasňuje počátky historie bleších cirkusů britský umělec Tim Cockerill.
Jedním z prvních odvážlivců, který se rozhodne plnit rodinný rozpočet předváděním kousků bezkřídlých parazitů, je rodák z Janova Louis Bertolotto, který zakotví na londýnské Regent Street.
Jeho Pozoruhodné představení pilných blech uchvátí obecenstvo bez rozdílu postavení či sociální vrstvy. Upřímné ovace mu věnuje dokonce i britská princezna Augusta Sophia (1768–1840).
Bleší boom
Dovednosti Bertolottových prťavých svěřenců jsou skutečně mimořádné. K vidění je neohrožený bleší kapitán, kterak kormidluje válečnou loď první třídy, šermířský souboj dvou blech i kočár s dámou a gentlemanem tažený kým jiným než blechou.
V pozdějších letech pak cirkusový principál představení ještě vylepší o bleší polku a vystoupení Dona Quijota a Sancha Panzy – taktéž v podání blech.
Bertolottův nevídaný úspěch dává vzniknout bezpočtu jeho napodobitelů a z bleších cirkusů se rázem stává móda, která brzy překročí hranice viktoriánské Anglie a přes Spojené státy pronikne ve větší či menší míře do celého světa.
Všude, kam nevšední kratochvíle zavítá, vzbudí nemalé pozdvižení. „Jak je vůbec možné, aby blechy dělaly takové kousky?“ šeptají si už během produkce užaslí diváci… Někteří cvičitelé si své bleší umělce vybírají podle toho, k jakému číslu mají předpoklady.
Větší a těžkopádnější parazité jsou jako dělaní k roztáčení miniaturních kolotočů, agresivnější mají skvělé dispozice k tanci a blechy s výjimečně silnýma nohama excelují v tažení kočárů či žonglování.
Zlatý chomout
Následný výcvik pak dle vyprávění profesora Hecklera, který na začátku 20. století provozoval cirkus na newyorském Times Square, probíhá následovně. Neposedný hmyz se nejprve uzavře do sklenice.
V té vysoké se dá nejlépe rozpoznat jeho talent, nízká ho zase odnaučí skákat. Pak už stačí jen ovinout mu kolem krku tenký zlatý drátek a zapřáhnout ho za připravený povoz či ho pomocí prostých cirkusových triků přimět ke spoustě jiných kejklí.
Blechy jsou rozené herečky. Dají se vycvičit, aby sledovaly stopu kysličníku uhličitého v dechu svého trenéra, skákaly proti světlu lampy, nebo se dokonce díky vibracím svíjely při zvuku tanga. Někdy se také používá kafr, který blechy nenávidí.
Potírají se jím lehké míčky, s nimiž pak miniaturní parazité hrají jakousi kopanou. V současné době mají bleší cirkusy svůj největší boom už dávno za sebou. Stále však na světě existují nadšenci, kteří věří, že se jim tuhle neobvyklou zábavu podaří vzkřísit.
Své naděje upínají k novým technologiím (pyrotechnika, 3D projekce, mikrorobotika), které by mohly probudit zájem o bleší cirkus i na začátku 21. století.
