„Jed není jed v rukou lékaře,“ připomínají mastičkáři, když předepisují hezky vypadající, ale toxický polokov. Antimon spolehlivě pročistí střeva.
Jeho konzumace ovšem stejně spolehlivě poškodí játra, vyvolá srdeční problémy a může vyústit ve smrt. Po staletí ovšem zůstává oblíbeným všelékem.
Nač házet šavli do žita
Léčba antimonem patří mezi ty nejžádanější, ačkoliv není z těch nejelegantnějších – zdá se, že se zjeví přízrak antimonu, uchopí tělo své oběti, uprostřed stiskne a vymáčkne z něj všechny tělní tekutiny, které nezadržitelně prýští ven v obou směrech.
Zvracení, podobně jako pouštění žilou, lidé považují za způsob, jak dostat tělní tekutiny zpátky do rovnováhy. Julius Caesar sám se po dobrém jídle rád dobře vyprázdní, zastáncem nuceného dávení je také Hippokrates.
Jak říká Seneca mladší (4 př. n. l.–65 n. l.), poradce Nerona: „Někteří Římané zvracejí, aby jedli a jedí, aby zvracel. Neráčí se ani své pokrmy strávit.“
Vyždímané vnitřnosti
Svou slávu léčba antimonem naplno obnoví v 17. století, kdy ho pro své současníky znovuobjeví obchodník a lékárník Johann Tholde. Dostane se ale do konfrontace s některými lékaři, kteří označují antimon za nebezpečný jed.
Strhne se prudká intelektuální bitka na půdě soudů a univerzit. „Nechť nás Bůh chrání před takovými drogami a takovými lékaři!“ hromuje francouzský lékař Guy Patin.
A přesto se antimon nepřestává používat k očištění těla od astmatu, alergií, syfilidy i moru. Na smrt nemocný král Ludvík XIV. (1638–1715) se po požití dávky antimonu v roce 1658 zázračně se uzdraví. Tak je bizarní léčba pomyslně pozvednuta pravice a udělena zelená.
Na mnoho použití
Antimon je přidáván do jídla nebo polykán ve formě pilulí – takové pilule vytvořené z polokovu se ale nerozkládají v těle tak, jak jsme zvyklí. Ideálně projdou celým traktem a vezmou s sebou vše, na co narazí.
Stanou se tedy věčnými pilulkami a slova „odkazuji pilulku“ nejsou v poslední vůli ničím ojedinělým. Nezáleží na tom, že prošla už mnohokrát střevy dědečka, s chutí ji nyní může užívat i jeho vnuk.
Ještě na začátku 20. století se antimon používá jako lék na alkoholismus, a dodnes se dá nalézt jako příměs v některých přípravcích.
