Říká se, že smích léčí – posiluje srdce a plíce, okysličuje krev a zahání stres. Na druhou stranu se také říká, že přejde. Ani jedno však neplatí pro tisícovku Afričanů, kteří se ani po několika měsících nemohou přestat smát, a radost za tím rozhodně není.

V úterý 30. ledna 1962 dívky z vesnice Kashasha na západním pobřeží Viktoriina jezera v Tanganice (dnešní Tanzanii) jako každý den usedají do lavic místní školy. Jedna vyučovací hodina vystřídá druhou, když se najednou tři z nich začnou chichotat.

Na tom není nic zvláštního, asi slyšely dobrý vtip. Smích je ale nepřechází, a to ani po několika hodinách. Napomínání učitelů je marné, zdá se, že se dívky zcela přestaly ovládat.

Brzy už se nekontrolovatelně směje i několik jejich spolužaček a do šesti týdnů se za břicho popadá 95 z celkem 159 žákyň školy!

Humor jako mor

Ta z bezpečnostních důvodů 18. března uzavírá své brány, protože dívky nejsou schopny se na výuku soustředit. Do školních lavic se vracejí o dva měsíce později, ale smích se stále šíří jako mor. Škola opět zavírá.

Zatím už se podivná epidemie šíří po okolí – mezi dubnem a květnem postihnou záchvaty smíchu na 217 obyvatel nedaleké vesničky Nshamba, odkud několik dívek do školy dojíždí. V červnu pak dalších 48 v 60 kilometrů vzdáleném městě Bukoba. Nakonec neovladatelnému smíchu propadne asi tisícovka lidí!

Šíří se jako lavina

Na školu v Kashashe je za jeho šíření podána žaloba a je nutné zavřít celkem 14 dalších školních zařízení. S žáky se v takovém stavu prostě nedá pracovat. „Šíří se to jako lavina. Když rodiče vyzvedli své děti ze školy, začali se smát taky.

A tak se to šířilo do dalších vesnic,“ vysvětluje americký lingvista Christian F. Hempelmann. „Špatná zpráva je, že to s humorem nemělo nic společného. Nešlo o radost,“ dodává.

Člověk se totiž přirozeně nedokáže smát déle než 20 vteřin, protože smích představuje zátěž pro proces dýchání.

Je to v hlavě

Kromě nevysvětlitelného smíchu se navíc u postižených začnou projevovat i další symptomy – bolest, vyrážka, záchvaty křiku a breku, mdloby. Co ale za tímto podivným fenoménem stojí?

„Dnes tomu říkáme MPI (Mass Psychogenic Illness, česky hromadné psychogenní onemocnění, případně masová hysterie). Původ má tedy v mysli postižených lidí. Nezpůsobuje jej životní prostředí nebo otrava jídlem.

Jde o projev stresu, který je společný pro celé velké skupiny, které mají nízké postavení a téměř žádnou moc. Je to nejjednodušší způsob, jak může dát mysl najevo, že je něco špatně,“ vysvětluje Hempelmann.

Nejsou sami

Za příčinou takového stresu může stát například fakt, že od konce roku 1961, kdy Tanganika získala nezávislost na britském impériu, jsou na studenty kladeny mnohem větší nároky.

Situace se začne pomalu uklidňovat asi po 6 měsících od vypuknutí epidemie, na některých místech ale až po roce a půl. Případ v Tanganice však podle odborníků zdaleka není ojedinělý.

MPI se hojně projevuje po celém světě, především v ekonomicky a sociálně slabších zemích – většinou má ale výrazně kratší dobou trvání a mírnějšími symptomy.

Přesto v historických záznamech najdeme i několik případů, kdy s sebou smích nese mnohem horší následky. Skotský šlechtic Tomáš Urquhart (1611–1660) má například zemřít smíchy poté, co se dozví, že Karel II. Stuart (1630–1685) usedl na trůn.