Stát!“ zvolá britský velitel, když se s četou dostane k okraji močálu, přes nějž se před chvíli vydali Japonci. Je mu jasné, že vydat se za nimi, se rovná sebevraždě. V močálech se to totiž jenom hemží krokodýli. A ti už dlouho nejedli…
Stačilo podezření z obchodování s cizí měnou či z poslouchání západní rozhlasové stanice a dotyčného neminulo brutální mučení, které nezřídkakdy končilo smrtí. Takové podmínky v Barmě zavedli Japonci poté, co ji na jaře 1942 obsadili.
Konec brutálnímu režimu přivede až spojenecká invaze. Na sklonku roku 1944 už se britským silám podařilo okupanty vytlačit z většiny území, císařské jednotky odolávají už jen na několika málo místech, včetně malého ostrova Ramree ležícího při pobřeží.
Britové zde hodlají zřídit leteckou základnu pro zásobování jednotek bojujících ve vnitrozemí a nelze proto jinak, než se ho vojensky zmocnit.
Schovka v džungli
Spojenecká invaze ostrova začíná 21. ledna. Před vyloděním ještě bitevní lodě rozstřílí pobřeží, neboť je možné, že by zde mohla číhat ukrytá japonská děla, jakmile se ale britští pěšáci dostanou na ostrov, jsou na to sami. „Bylo to jako hra na schovávanou.
Nikdy jsme nevěděli, kde se (Japonci, pozn. red.) schovávají… Nejhorší to bylo v noci na hlídce… Snažili jsme se zůstat vzhůru a přitom mysleli na to, že každou vteřinou nám může zády projet bajonet,“ vzpomíná na vylodění na Ramree přímý účastník bitvy Robert Duff.
Spojenci postupují od severozápadu do nitra ostrova. Jediné, co hraje v jejich prospěch, je početní převaha, všechno ostatní, včetně terénu a zdejší fauny i flóry, je na obtíž.
Výstřely a křik
Britům se přesto daří postupovat a 8. února dobudou i stejnojmenné město Ramree. Zbylých pár stovek Japonců má nyní pouze dvě možnosti – buďto mohou zůstat a bojovat do brzké smrti, nebo se stáhnout a pokusit se přejít skrz džungli na pevninu.
Plout nemohou, neboť okolní vody střeží britské lodě. Zvolí druhou možnost. Problém je, že „cestu“ k pobřeží tvoří močály plné krokodýlů mořských, největších plazů na Zemi, kteří mohou dosahovat délky i přes šest metrů.
Britové se ale neúprosně blíží a Japonce pronásledují až na okraj bažiny, přes kterou se nepřátelští vojáci vydávají v noci na 20. února. Ze zvuků, které se odsud v noci ozývají, se dělá špatně i Spojencům.
„Z černého močálu se nesly občasné výstřely z pušek, nocí pronikaly výkřiky zraněných mužů drcených v čelistech obřích krokodýlů a rozléhaly se zastřené zvuky převracejících se krokodýlů,“ popisuje děsivý zážitek přírodovědec Bruce S. Wright, jenž tehdy v armádě sloužil.
Přehnané číslo?
„Za svítání přiletěli supi, aby vyčistili, co jim krokodýli zanechali… Z asi tisícovky japonských vojáků, kteří do močálů vstoupili, bylo nalezeno jen dvacet živých,“ píše Wright ve své knize Wildlife Sketches:
Near and far. Zvířata prý měla o to větší apetit, že jim lidé snědli většinu potravy a byla proto řádně vyhládlá…. Představa, že krokodýli za jedinou noc roztrhali tisícovku vojáků, se ale může zdát poněkud přehnaná.
Například herpetolog Steven G. Platt s odkazem na místní zdroje tvrdí, že sežraných Japonců bylo maximálně 15, zbylí měli zemřít na různé nemoci, dehydrataci či uštknutí hadem.
