Znovu a znovu se Milton Smith, pomocný inženýr na nákladní lodi Chales S. Price, vrací k malému odstavci v Clevelandském deníku, který se věnuje počasí. „Předpověď pro následující dny: Sníh nebo déšť, ochlazení. Sobota se západním nebo jihozápadním větrem. Neděle – prozatím neupřesněno.“

Je právě sobota 8. listopadu 1913. Jakýsi vnitřní hlas našeptává Smithovi, aby si okamžitě sbalil svých pět švestek a opustil palubu lodi, chystající se akorát vyplout s nákladem železné rudy po Huronském jezeru, jednom z pěti Velkých jezer na hranicích Spojených států amerických a Kanady.

„Neblázni, synku, brzy už skončí sezona. Máš poslední šanci vydělat si nějaké peníze navíc,“ rozmlouvá Smithovi jeho nápad šéf John Groundwater. Mladý inženýr se však nenechá zviklat.

O týden později bude záchranářům pomáhat identifikovat mrtvá těla svých bývalých spolupracovníků z lodi Charles S. Price…

Varování neberou vážně

Pobřežní stráž na jezeře Superior 7. listopadu 1913 v 10 hodin dopoledne vyvěšuje bílé vlaječky nad čtvercovou červenou s černým středem. Zkušení námořníci plavící se v oblasti dobře vědí, že hrozí bouře s prudkým severozápadním větrem.

V pozdním odpoledni onoho dne se ještě signalizace pomocí vlajek mění. Na stožáry míří kombinace červených a bílých vlajek s červenými lucernami, značící příchod větru o síle hurikánu.

Listopadové bouře na Velkých jezerech jsou poměrně časté, takže spousta posádek lodí zůstává i přes varování v relativním klidu. To, co přijde, ale předčí ta nejhorší očekávání. „Nad Velkými jezery se střetly dva bouřkové systémy.

Jeden ze severu, druhý z jihu. Mix teplého a studeného vzduchu vedl k vytvoření cyklony, která ještě zesílila kvůli celkem teplé vodě v jezerech,“ vysvětlují současní meteorologové příčiny jedné z nejhorších námořních katastrof v dějinách Severní Ameriky.

Vlny ve zběsilém tempu

Bouře nad Velkými jezery zuří celkem čtyři dny. Ušetří jedině jezero Ontario. Jinde vítr dosahuje rychlosti i 145 kilometrů v hodině a po hladině jezer se ženou až 11metrové vlny. „Bylo to mnohem horší než na moři.

Tam přichází jedna vlna za druhou v dostatečném odstupu, takže se na ni námořníci mohou připravit.

Tady vlny následovaly ve zběsilém tempu za sebou, tudíž lodě neměly nejmenší šanci,“ líčí bývalý příslušník pobřežní stráže Jimmie Hobaugh, který se katastrofou z roku 1913 dopodrobna zabýval.

Do toho všeho navíc silně sněží a voda se mění v led. Kvůli neustávajícím prudkým sněhovým přeháňkám se události na Velkých jezerech také přezdívá jako „Bílý hurikán“.

Jeho výsledkem je téměř 40 ztroskotaných nebo rovnou potopených lodí, 250 mrtvých osob a škody ve výši 120 000 000 dnešních amerických dolarů.

Dnem vzhůru

„Podívejte! Tam!“ ukazují si zvědaví lidé na pláži Huronia 10. listopadu 1913. Ve vlnách jezera se zmítá 160 metrů dlouhá loď obrácená dnem vzhůru. Loď duchů brzy plní přední stránky místních novin. Nikdo neví, o jakou loď se jedná.

Až o pět dní později vychází najevo, že jde o „Smithovo“ plavidlo Charles S. Price, které v době havárie bylo navíc plně naloženo železnou rudou! Nikdo z 28 osob na palubě neměl šanci přežít…