Nejprve se Adam a Eva v rajské zahradě opalují a plavou nazí. Poté, co se Eva nechá hadem ukecat ke konzumaci ovoce ze stromu poznání, dostane nápad, utrhne fíkový list a vymyslí první bikiny v historii.
„Plavky nás neudrží v suchu, nezahřejí, nepomohou s plaváním. Jsou jen společenským oděvem, stejně jako třeba smoking.“ konstatuje kulturní teoretik Bernard Rudovský (1905-1988).
Počátkem 19. století zahaluje koupací oděv ženy od hlavy k patám, bývá z vlny nebo flanelu, má několik vrstev, a přestože mravy neohrožuje, plavat se v něm nedá. Jak léta běží a z koupání se stává plavání, mění se plavky.
Ubývá vrstev, krátí se rukávy, přesto to není snadný proces, protože tlak bigotní společnosti je silný.
Kupříkladu slavná australská plavkyně Annette Kellermanová (1886-1975) je v roce 1907 zatčena za obscénnost, když se na pláži v americkém Revere objeví v jednodílných plavkách, které sice jsou od hlavy po paty, ale těsně obepínají tělo.
Plavková atomovka
Skutečná plavková revoluce čeká svět v květnu 1946, kdy dva Francouzi nezávisle na sobě přichází s novým typem plavek. Jako první se s nimi vytasí návrhář Jacques Heim (1899–1967). V květnu 1946 představí v Cannes „Atome, nejmenší plavky na světě“.
Jsou dvoudílné, ale spodní díl stále cudně zakrývá pupík.
To Louis Réard (1897–1984) jde mnohem dál a 5. července představí v pařížských lázních Piscine Molitor plavky „menší než nejmenší plavky na světě.“ Model s nevyztuženými trojúhelníkovými díly podprsenky a šňůrkovými kalhotkami dostává jméno po atolu Bikini, kde o čtyři dny dříve proběhl test jaderné bomby. Trefný název, protože plavky jsou atomovkou ve světě dámské plážové módy.
Odváží se jen striptérka
Tak velkou, že Réard nenajde modelku, která by je měla odvahu předvádět a musí najmout devatenáctiletou striptérku Micheline Bernardiniovou (*1927). Prezentace způsobí očekávaný poprask a Micheline dostane přes 50 000 dopisů.
Francouzský deník Le Figaro sice píše: „Pro ženy jsou osvobozením. Není v tom nic sexuálního, jen oslava svobody a návrat k radosti ze života,“ ženy však kupují buď Heimovy „atomky“ nebo se drží tradičních jednodílných plavek.
Může za to vlna kritiky a zákazy jejich nošení na plážích třeba ve Španělsku, Itálii nebo Portugalsku.
A samozřejmě v USA, kde je na stráži nejen Legie slušnosti, ale také Haysův kodex, který hlídá Hollywood a dbá, aby se v žádném filmu neobjevil ani ženský pupík.
Bitva o Bikiny trvá léta
V roce 1951 se volí Miss World, kterou je v bikinách korunována Švédka Kiki Håkanssonová. Jenže papež ji odsoudí a některé země vyhrožují, že budou soutěž bojkotovat, takže jsou v dalších ročnících zakázány.
Ještě v roce 1957 píše časopisu Modern Girl: „Je nemyslitelné, že by si některá slušná dívka někdy oblékla takovou věc.“ Je to však předem prohraná válka.
Už v roce 1953 se totiž v bikinách objeví ve filmu Manina, la fille sans voile sedmnáctiletá Brigitte Bardotová (*1934).
Když se pak ve stejném úboru fotí na pláži v Cannes během filmového festivalu, budí takovou pozornost, že si podobné fotky začnou pořizovat nejen všechny mladé herečky, které na sebe chtějí upozornit, ale i hvězdy jako Sophia Lorenová, Rita Hayworthová či Elizabeth Taylorová.
Inovace na centimetrech látky
Definitivním vítězství bikin v roce 1962 završí další filmová událost. Bondovka Dr. No, kde se z mořských vln vynoří Ursula Andressová v bílých bikinách. Od té chvíle už je nic nezastaví.
Šíří jako stepní požár po celém světě a přestože se zdá, že na miniaturním kousku látky nelze už nic změnit, objeví se řada modifikací.
V roce 1964 přijde Američan Rudi Gernreich s monokinami (bez horního dílu) a od 70. let se neustále objevují další a další inovace střihů i použitých materiálů včetně tkanin propouštějících UV záření.